Jižní ostrov: Queenstown, město zábavy

A máme tu další porci zážitků z našeho putování po Jižním ostrově. Tentokrát jsme se zastavili na pár dní v městečku Queenstown, které je novozélandským centrem zábavy, především té adrenalinové. A tak není divu, že právě tady začali místní chlapíci provozovat první komerční bungy jumping na světě. To se psal rok 1988 a z mostu Kawarau, kde tohle všechno začalo, se skáče dodnes.

Bungy jumpingem to ale jenom začíná. A pokud nemáte hluboko do kapsy, můžete vyzkoušet prakticky cokoliv. Jen tak namátkou – rafting na divoké vodě, jízdu v motorovém člunu úzkou soutěskou, skok padákem, paragliding nebo rogalo, jízdu na minikárách či historický parníkem Ernslaw, a tak bych mohl pokračovat. A navíc u toho všeho budete obklopeni neuvěřitelně krásnou přírodou.

Úterý 24. 3. 2015, příjezd do Queenstownu

Ráno jsme se pobalili a z Te Anau vyrazili směrem na Queenstown. 170 kilometrů se dá zvládnout zhruba za dvě hodiny. Po cestě jsme se zastavili na břehu jezera Wakatipu u místa zvaného Devil’s Staircase, neboli ďáblovo schodiště. Silnice tu v pravidelných úsecích klesá a pak zase stoupá a opticky tak schodiště opravdu připomíná. Místo se stejným názvem najdete i při zdolávání Tongariro Alpine Crossing, tam se ale jedná o opravdové schody v úseku s velmi velkým převýšením.

Do Queenstownu jsme dorazili chvíli po poledni a jali jsme se hledat parkování v centru. Příjemně mě překvapila cena. Kde by Wellingtonu zaplatil člověk 4 dolary za hodinu, tady to bylo 50 centů, případně 2 a půl dolaru na celý den. Nízká cena ale znamenala jediné – parkoviště zaplněná do posledního místečka. Po 15 minutách beznadějného hledání jsem už pěkně zuřil, no při třetím objíždění půlky Queenstownu se nám skoro po půl hodině nakonec podařilo zaparkovat.

Vyrazili jsme tedy do města, hlavně na zdejší promenádu, kde se to jen hemžilo Asiaty. Psychické vyčerpání z hledání parkovacího místa jsme nemohli léčit ničím jiným než obrovskou zmrzlinou z místní cukrárny Patagonia. Centrum města má dohromady jen pár uliček a tak jsme pochodili co jsme mohli a vydali se na cestu do kempu. Přímo v centru je pobočka TOP 10 Holiday park, ale tam už měli plno a tak jsme skončili v jejich druhé lokaci v části zvané Arthur’s point, asi 7km od centra. Nedaleko odtud je základna společnosti Shotover Jet, jedné z místních společností provozující adrenalinovou jízdu v motorovém člunu. Jejich nabídka je podle všeho nejlepší v Queenstownu, proto se ale také jejich ceny šplhají do závratných výšek. Shodou okolností měli pár týdnů před naším pobytem v Queenstownu dvě vážné nehody.  My si jen prohlídli kaňon z místního mostu a pak už jsme se raději pakovali, protože se začalo smrákat a kolem nás se začaly rojit hladové mušky sandfly.

Středa 25. 3. 2015, den plný adrenalinu

Na ráno jsme měli naplánovánu jízdu motorovým člunem, z nabídky jsme si nakonec vybrali společnost K-Jet.  Nabízejí nejdelší jízdu ze všech společností (asi 50 minut oproti 15 minutám se Shotover) a na bookme se dá sehnat i zajímavá cena. Po příchodu nám obsluha nabídla počkat v jejich podvodní observatoři a my tak mohli pozorovat život pod hladinou. Nejvíc mě pobavily potápějící se kachny, vypadaly vážně srandovně a nevěřil jsem, že dokážou tak dlouho vydržet pod hladinou. Když jsme se konečně všichni shromáždili, dostali jsme nezbytné instrukce, jak se správně chovat, a vyrazili na divokou jízdu. Loď může uhánět až 85km/h a díky vztlaku dokáže v těchto rychlostech projet i místa, kde je voda hluboká sotva 10 centimetrů.

Výlet se společností Kjet

Výlet se společností Kjet

Jízda na motorovém člunu

Jízda na motorovém člunu

Po necelé hodině jsme dojeli zpátky a vyrazili do centra. Nemohli jsme vynechat místní adrenalinové centrum, kde se dají koupit lístky na různé atrakce. Hrozně dlouho mě lákal bungy jumping, ale místní AJ Hackett je věhlasná značka a ceny mají nastavené poměrně vysoko. Nakonec jsem se s podporou Marcelky odhodlal a skončil s lístkem v ruce. A ne s jedním, ale rovnou se dvěma. Vybral jsem Nevis kombo v podobě největšího bungy jumpingu na jižní polokouli, kdy se skáče do propasti hluboké 134 metrů a největší houpačky na světě, kde vás zhoupnou na laně dlouhém 120 metrů a opíšete trajektorii dlouho 300 metrů. Celou dobu jsem byl tak nějak v pohodě, ale když jsem zaplatil a uvědomil si, že není cesty zpět, rozklepala se mi kolena.

Po důkladném zvážení a několikaminutovém čekání už jsem nastupoval do autobusu, který nás měl zavézt na místo seskoku. Marci tentokrát zůstala ve městě, výšky totiž nejsou nic pro její žaludek. Říkal jsem si, že by houpačka jako první byla schůdnější, ale pravidla jsou jasně daná a napřed se jde vždy na bungy. Instruktoři nás navlékly do postrojů, znovu zvážili, každému na lístku škrtli původní váhu a přidali 2 kila včetně popruhů, a pak už se šlo na věc. Bungy se skáče z plošiny zavěšené uprostřed rokle a když jsem viděl kabinku, kterou jsme se měli na plošinu dopravit, nebylo mi nejlíp. V budce, ze které se skáče, bylo několik lidí. Někteří teprve čekali na svůj skok, jiní ho už měli za sebou. Panovala zde příjemná atmosféra a nervozitu se z nás snažili setřást taneční hudbou. Musím uznat, že se jim to docela povedlo a v budce jsem se necítil tak zle, jako v přepravní kabince chvíli předtím.

Cesta na skákací plošinu

Cesta na skákací plošinu

Těsně před skokem - Nevis Bungy

Těsně před skokem

Nevis Bungy

Nevis Bungy

Nevis BungyNevis Bungy

Na nohy jsem dostal speciální popruhy a za malou chvíli už padlo moje jméno. Nasedl jsem na křeslo hned u okraje kabiny a jeden z instruktorů mi na nohy upevnil skákací gumu.  Nucený úsměv do objektivu a šlo se na věc. Takhle sevřené hrdlo jsem snad ještě nikdy neměl. Došoural jsem se na okraj můstku, hodil ještě více nucený úsměv do druhé kamery a už jsem slyšel odpočítávání. 3… Ve zlomku vteřiny se mi v hlavě mihlo „to přece neskočím“ … 2 … a hned po tom zase „dělej, čeká tady další zástup lidí“… 1 … GO!. No a co teď. Nakonec jsem si tak nějak vsugeroval, že jako skáču do vody a skočil. Tolik sprostých slov jako za těch pár sekund volného pádu jsem snad z pusy nevypustil za poslední rok. V uších hukot a v očích smrt. Za pár okamžiků ale lano zapružilo a já letěl zase vzhůru.

Nevis Swing

Nevis Swing

Bohužel mi ten náraz napůl vyzul botu a tak místo toho, abych zatáhl za lano a otočil se zase hlavou nahoru a užíval výhled do krajiny, jsem zůstal viset hlavou dolů a dělal vše proto, aby mi bota neskončila na dně rokliny, odkud bych ji už asi nedostal. Za malou chvíli mě vytáhli a nastalo nepříjemné zjištění. Kolem očí se mi objevily obrovské rudé fleky. Těžko říct, jestli jsem tak valil bulvy, nebo po mě sahala smrt, ale instruktoři byli vyděšení víc než já a tak jsem absolvoval několik minut v jejich péči. Kromě stresu ze skoku mi ale nic moc nebylo a tak jsem vyrazil na druhou část adrenalinového odpoledne – Nevis Swing.

Chvíli jsem z plošiny pozoroval ostatní. Většina z nich šla na houpačku pozadu. Těch pozic je možné zvolit několik, já se ale rozhodl pro klasickou jízdu popředu. Přeci jen, toho adrenalinu bylo dnes už docela dost. Tohle jsem bral jako takový větší řetízkáč a opravdu to nebylo tak hrozné.  Zase jsem dostal popruhy, tentokrát trošku jiné, zavěsili mě na hrazdu, vytáhli nad okraj plošiny, opět nezbytné foto a… padáááááám. Houpačka naprostá pecka! A bez zbytečného strachování. Ještě jsem se několikrát zhoupl sem a tam, než mě zase vytáhli nahoru a já se mohl vydat na cestu zpět.

A takhle to vypadá naživo…


Už v autobuse jsem se snažil Marci připravit na moji novou ozdobu kolem očí, no stejně jsem se dočkal reakce „no ty vole!“. Den se přechýlil do pozdního odpoledne a nám docela vyhládlo. Proto jsme zamířili na údajně nejlepší hamburger na Novém Zélandu, do místního podniku Fergburger. Podnik je to vyhlášený a tak je jedno, jestli přijdete v 9 ráno, nebo v 5 večer, vždycky si chvíli počkáte. Přestože z venku vypadá fronta šíleně, od postavení se do fronty po vyzvednutí objednávky jsme nikdy nečekali déle než 25 minut.

Čtvrtek 26. 3. 2015, Arrowtown a cesta na Skippers

Hned vedle populárního Fergburgeru má tahle firma i kavárnu a musím přiznat, že lepší koblihy jsem snad ještě v životě nejedl. Zkusili jsme je již den předtím a nakonec to dopadlo tak, že jsme si na nich pochutnávali každý den. Ranní pobyt ve městě jsme taktéž využili k získání informací ohledně oblasti Glenorchy, ale nakonec jsme tento výlet posunuli na další den a vydali se směrem na Arrowtown. Po cestě k tomuto malebnému městečku doporučuji zastavit se u Kawarau bridge. Jak už jsem zmínil, před více než 25 lety tu otevřeli první komerční bungy jumping na světě. Pokud se neodvážíte skákat, můžete alespoň pozorovat ostatní odvážlivce. Někteří to zvládnou v pohodě, jiní ze strachu skočí po nohách, což je paradoxně mnohem horší než po hlavě, no a někteří to nakonec vzdají.

Kawarau Bridge

Kawarau Bridge Bungy

Potom už jsme ale pokračovali do Arrowtownu. Městečko na břehu řeky Arrow River bylo kdysi vyhledávaným zlatokopeckým centrem a duch doby dávno minulé na člověka dýchne při procházce po známé Buckingham Street. Zůstala tu většina původních budov, ze kterých jsou však dnes obchůdky a kavárny. Po krátké prohlídce jsme vyrazili zase směrem na Queenstown, tentokrát po jedné z vedlejších silnic. Po cestě jsme se totiž chtěli zastavit v místním zimním středisku Coronet Peak a pokud by nám to vyšlo, podívat se i na Skippers. Jednu ze zaniklých zlatokopeckých osad, která je přístupná po proslulé cestě Skippers Road, která patří mezi 15 nejnebezpečnějších silnic na světě.

Cesta do Arrowtownu

Cesta do Arrowtownu

Cesta z Arrowtownu

Cesta z Arrowtownu

První zastávku jsme tedy udělali na Coronet Peak, jedno z hlavních lyžařských středisek v blízkosti Queenstownu. Mimo zimní sezonu tu téměř liduprázdno. Z vrchu jsme si užívali nádherné výhledy do celého okolí. Odbila druhá hodina odpolední a to bylo tak akorát, abychom vyrazili na Skippers, pokud jsme z toho chtěli ještě něco mít. Jak jsem zmínil, jedná se o jednu z nejnebezpečnějších cest a tak tu mnoho turistů nenajdete. Někteří zvládnou trasu pěšky nebo na kole, jiní využijí nabídku místní cestovní kanceláře na výlet v džípu, nebo se zase s jinou firmou dopraví do půlky cesty a zpět vyrazí po řece na raftech. My dlouho zvažovali, jestli se na cestu vydat. Prakticky celých 20km se jede po nezpevněném povrchu a dvě auta se v protisměru nevyhnou, takže to poslední co chceš potkat, je auto jedoucí opačným směrem. Nakonec jsme si řekli, že kdyby to nešlo, tak se otočíme.

Coronet Peak

Výhled na Remarkables z Coronet Peak

Skippers Road

Skippers Road

Skippers Road

Skippers Canyon

Po pár desítkách metrů jsme narazili na buldozer jedoucí stejným směrem, což bylo super, protože by případné auto v protisměru muselo couvat. No buldozer nás při první příležitosti pustil před sebe a pak to začalo – v protisměru jsme postupně potkali jeep, autobus, jeden náklaďák, druhý náklaďák, další autobus, tentokrát s přívěsem a tak dále. Naštěstí bylo sucho a tak šlo rozpoznat protijedoucí auto na velkou vzdálenost a počkat na některém z rozšířených úseků. Opravdu couvat jsme museli jen jednou a to asi jen deset metrů. Na těch nejhorších úsecích, kde po jedné straně máte strmou skálu, a na straně druhé hlubokou propast, jsme žádné auto nepotkali. Lahůdkou na závěr byl přejezd po starém dřevěném mostě.

Skippers Road

Skippers Road

Skippers Road

Skippers Canyon

Skippers Road

Skippers Road

Ve vesničce Skippers je krásně zrekonstruovaná původní škola a obydlí jednoho z tehdejších obyvatelů. Člověk si udělá představu o životě v tehdejší době a z informačních cedulí se dozví i pár zajímavých faktů. Třeba jak místní stavěli hlídky, aby byli připraveni, když se na protějším kopci objeví školní inspektor na koni. Na místě se dá i přespat v místním DOC kempu, ale my si prohlédli celé okolí a vyrazili zase na cestu zpět. Těch 20 kilometrů jedním směrem zabralo i autem celou hodinu. Člověku to nedá a občas musí na chvilku zastavit a pokochat se tou krásou okolo. Jen jsem občas dostal vyhubováno, že se kochám zrovna, když je vedle nás propast. Ale i z řidičského hlediska jsem si tuhle cestu opravdu užil. A nakonec bych ani neřekl, že byla tak hrozná, jak je na některých stránkách popisována.

Skippers

Skippers

Skippers Road

Skippers Road

Skippers Road

Skippers Road

Večer jsme si ještě na chvíli zajeli do Queenstownu sehnat něco na večeři a měli jsme parádní příležitost užít si výhled na vrcholky Remarkables, místních hor, které zapadající Slunce zalilo nádhernou zlatou barvou.

Pátek 27. 3. 2015, Glenorchy a druhá část Routeburn tracku

Poslední den v Queenstownu jsme měli naplánovaný výlet na sever do oblasti Glenorchy a chtěli jsme si projít druhou část Routeburn tracku. Cesta na sever podél jezera Wakatipu nabízí neskutečné výhledy na vrcholky všude okolo. Není divu, že fotek z téhle oblasti je plný internet. Za necelou hodinu jsme dorazili do městečka a posnídali na břehu jezera v místním parku. Čekalo nás posledních 26 kilometrů na začátek Routeburn tracku. Zaparkovali jsme na parkovišti, nahodili batohy, nasprejovali se repelentem od hlavy až k patě a vyrazili na cestu.

Podle průvodce nám první část treku k Flat Hutu měla trvat zhruba 1,5 až 2,5 hodiny. Tento úsek je celkem příjemný bez nějakého většího stoupání. Celou dobu nám dělala společnost horská říčka s neskutečně modrou vodou. Několikrát jsme ji museli překonat po houpacích mostech. Nakonec jsme to zvládli za hodinu a tři čtvrtě. Druhý úsek k Falls Hutu by měla trvat asi 1 až 1,5 hodiny. Dohromady tedy 2,5 až 4 hodiny podle cedulí DOC, průvodce NZ Frenzy zmiňuje přímo 2,5 hodiny. Nám kupodivu druhá část zabrala jen 45 minut, až jsem se divil. Ale věřím, že když někdo vyrazí na celý track, s plnou krosnou, bude mu to trvat déle než nám s malým batůžkem.

Falls Hut slouží jako první, nebo poslední zastávka pro ty, kteří se rozhodli trek projít za 4 dny. Ubytování tu stojí podobně jako na ostatních chatách Great Walků, tedy 54 dolarů za osobu. Když jsme byli nahoře, sluníčko se na chvíli vyklubalo přes mraky a my si užili výhledy do okolí. Nakonec jsme nahoře strávili hodinu a čtvrt a pak se vydali na zpáteční cestu. Dolů nám to trvalo ještě o pět minut déle, za což samozřejmě můžu jako vždycky já a moje focení. Celý trasa i s pobytem nahoře vyšla na 6 hodin a 20 minut. Zkrátka ideální jednodenní výlet.

Routeburn Track

Routeburn Track

Routeburn Track

Routeburn Track

Do Queenstownu jsme dorazili těsně před západem slunce a zase jsme mohli pozorovat nádhernou oblohu obarvenou do červena. Náš poslední večer v Queenstownu se chýlil ke konci a hlavě jsem pomalu střádal plány na nás zítřejší přesun do Wanaky.

Sobota 28. 3. 2015, přesun do Wanaky

Ráno nás obloha přivítala sluníčkem na jedné straně a tmavými mračny na straně druhé. Tahle kombinace nemohla znamenat nic jiného, než zase jednu nádhernou duhu. Dnes jsme se měli přesunovat do Wanaky, ale cesta zabere jen něco málo přes hodinu a tak jsme se rozhodli strávit ještě převážnou většinu dne v okolí Queenstownu. Zabalili jsme věci a přesunuli se do města. Protože však bylo nevlídné počasí, vynechali jsme místní proslulou gondolu a vydali se směrem k místním horám Remarkables.

Výhled z Remarkables

Výhled z Remarkables

Výhled z Remarkables

Letiště v Queenstownu

Podařilo se nám dostat asi jen do půlky k místu zvanému Windy Point, další část cesty totiž byla uzavřená. Během cesty se počasí stihlo umoudřit a vysvitlo sluníčko. Měli jsme tak jedinečnou šanci pozorovat místní krajinu zahalenou do mlhavého oparu. Podobně jako ve Wellingtonu tady člověk může pozorovat čilý ruch místního letiště. My se ale přesunuli zase zpět do města a prošli si zdejší botanickou zahradu. Krásnou procházkou po břehu jezera nám vyhládlo a tak jsme nemohli jinak, než zase navštívit Fergburger.

Čas kvapil a tak jsme se rozloučili s Queenstownem a vydali se do Wanaky, další oblíbené turistické oblasti, kde jsme měli strávit několik dalších dní.

A na co se v příštím příspěvku můžete těšit?

Strávíme několik dní ve Wanace. Navštívíme muzeum dopravy a hraček a najdeme tam několik českých strojů. Ztratíme se v bludišti v místním Puzzling worldu. Uděláme si výlet na ledovec Rob Roy a několikrát se kolem nás prožene stádo ovcí.  To vše a mnoho dalšího zase v dalším díle…

Kompletní fotogalerii najdete jako vždy na http://jency.rajce.net

Mohlo by vás taky zajímat:
Jižní ostrov: Ledovcová jezera, poloostrov Otago a oblast Catlins
Jiní ostrov: Přes Nelson a West Coast až do Christchurch

Cestování po Zélandu: Taranaki
Národní park Tongariro

Přidat komentář

0 Komentáře.

Přidat komentář


Upozornění - Můžete použít tytoHTML tags and attributes:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>