Národní park Tongariro

Emerald LakesBěhem vánočních svátků a přelomu roku bývá spousta kanceláří zavřených a jinak tomu nebylo ani u nás v práci. Využili jsme tedy tohoto období ke kratšímu cestování. Bohužel trajekty na Jižní ostrov byly beznadějně vyprodané a tak jsme zvažovali možnosti Severního ostrova. A co může být větším lákadlem, než Národní park Tongariro a podle mnohých nejkrásnější jednodenní túra Tongariro Alpine Crossing?

Pondělí 30.12.2013 – Turangi River Loop a Tokaanu Thermal Walk

Ráno jsme nakoupili nezbytné potraviny, natankovali plnou a vyjeli směrem na sever. Počasí (nejen) v národním parku je nestálé a tak jsme se v Palmerston North ještě zastavili koupit nějaké pláštěnky. Taky jsme nemohli vynechat fastfood Carl’s Jr. Dělají tu ty nejlepší hamburgery na Zélandu. Bohužel ve Wellingtonu nemají pobočku, takže jsme se na ně těšili od doby, kdy jsme je měli naposledy v Rotoruře před více jak dvěma měsíci.

Tongariro River LoopPo zahnání hladu jsme vyrazili dále po silnici SH1 na sever a národní park, především jeho hlavní tři vrcholy, měli po levici. Ten nejvyšší bod, Mt Ruapehu, byl ale jako obvykle zahalený v mracích. Přesto jsem udělal pár fotek a pokračovali jsme dál až do Turangi. Na informacích jsme posbírali letáky a taky nakoupili nějaké pohledy. Ačkoliv je Wellington dost veliký, nikde jsem žádné krásné pohledy nenašel. Až tady. Vzali jsme jich rovnou deset. Přímo v Turangi je možnost obejít si okolí řeky Tongariro. My jsme zvolili okružní trasu Tongariro River Loop, která trvá asi hodinu a půl.

Cestování nám zabralo dost času a blížil se večer. Přesto jsme ještě zajeli pár kilometrů dále až k vesnici Tokaanu. Jsou zde populární termální lázně. Nás ale čas tlačil a tak jsme si udělali jen krátkou procházku po zdejším termálním parku. Okruh trvá asi 20 minut a je zdarma. Potom už jsme se rovnou vydali po silnici 47 do našeho kempu Discovery. Nabízí krásný výhled přímo na Mt Ruapehu a je velmi blízko počátku pěší túry.

Úterý 31.12.2013 – Tongariro Alpine Crossing (TAC)

Mt RuapehuJelikož TAC není okružní trasa, je nutné využít služby některé ze společností, které nabízejí přepravu k začátku a od konce trasy. Obecně se nedoporučuje nechávat auto přímo na odlehlém parkovišti. Ceny dopravy nejsou zrovna nízké, začínají na $30 za osobu, ale jak zdejší s oblibou říkají „better safe than sorry“.

Kemp Discovery, ve kterém jsme bydleli, nabízí jako jediný odvoz už v 5:35. Díky tomu se člověk vyhne největšímu náporů turistů a taky pokoří nejvyšší bod ještě předtím, než začne pořádně pálit sluníčko. Pokud se tedy vůbec nějaké objeví. Naše předpověď slibovala, že se mraky brzy rozestoupí a bude nádherný den.

Ještě večer jsme nafasovali nepromokavé bundy přímo z kempu, protože naše pláštěnky nebyly schváleny jako dostatečně prodyšné, nastavili budíka na pět ráno a ve smluvený čas čekali na autobus. V 6:00 jsme dorazili na místo a vydali se na trasu. Podle ukazatele před námi bylo zhruba 7-8 hodin chůze, skoro 20 kilometrů, stoupání z 1150m až do 1886m a následné klesání do 750m.

Tongariro Alpine CrossingPrvní část cesty je docela lehká. Po několika minutách cesty z parkoviště jsme odbočili k Mangatepopo Hut. Pozdravili ty, kteří tu přenocovali a zrovna vstávali, dali si snídani a pokračovali dále až k Soda Springs. Cestou jsme obdivovali rozlehlá lávová pole. Oblast národního parku posloužila pro vyobrazení Mordoru v trilogii Pán prstenů. Abych se ale přiznal, nikdy jsem ani jeden díl neviděl celý.

V dalším úseku nás čekalo náročné stoupání až k jižnímu kráteru. Tento kousek se právem nazývá Ďáblovo schodiště. Byť je cesta dobře upravena, na krátkém úseku se stoupá o skoro 300 výškových metrů. Během výstupu jsme několikrát oblékali nepromokavé bundy, to když na minutu či dvě začalo pršet.  Naopak na chvíli zas skrz mraky proniklo sluníčko, ale sotva jsem stihl udělat jednu fotku, už zase bylo pryč.

Red Crater

Cesta nám zabrala asi hodinu, přesně podle průvodce. Nahoře se někteří vydali zdolávat vrchol Mt Ngauruhoe, což znamená dalších 600 metrů stoupání a zabere asi 2-3 hodiny. Počasí ale moc nekopírovalo předpověď a krom mlhy a zimy se přidal i docela silný vítr. Pokračovali jsme tedy dál přes South Crater, který leží ve výšce 1660m. Na rovinatém terénu jsme si lehce odpočinuli a už nás čekalo další stoupání na Red Crater do výšky 1886m.

Vítr neustával a stoupání bylo velice nepříjemné. Každou chvíli jsme zastavovali a snažili se skrýt za kameny. U těch větších kousků skal se začali hromadit další turisté a všichni tak nějak doufali, že se počasí zlepší. Měl jsem opravdu strach, aby nás to z hřebenu nesfouklo dolů. Na Štědrý den se tak ztratil jeden Čech kousek od Wellingtonu a našli ho za dva dny mrtvého pod útesem. Při té síle větru, kterou tu zažíváme bych se vůbec nedivil, kdyby ho to sfouklo dolů jako papír.

Výstup na poslední plošinu jsme zvládli a bylo před námi posledních pár metrů stoupání k nejvyššímu bodu celé trasy. Z tohoto místa taky vede cesta na vrchol další sopky Mt Tongariro (1967m). Jak už jsem ale zmínil, počasí nám nepřálo a tak jsme raději pokračovali dále, ačkoliv tento výstup je hodnocen jako relativně lehký.

Emerald LakesKonečně jsme dosáhli nevyššího bodu. Na chvíli jsme se přikrčili a opřeli se o kámen, aby si s námi vítr příliš nepohrával. Natočil jsem krátký video pozdrav, ale nešlo vidět na více jak 10m, takže jsme ani nefotil a rozhodli jsme se jít dál. Zrovna když jsem vstával, vítr mi strhl pláštěnku z batohu. Ta je naštěstí napevno připevněná ke spodní části batohu, ale sluneční brýle letěly do kráteru. Byť byly jen metr či dva od hrany, neodvážil jsem se pro ně sejít. Svah byl velmi prudký a věřím, že sypký lávovitý povrch by mě poslal rovnou do chřtánu vulkánu. Takže jestli se někdo chystáte na zdolání TAC, mrkněte na vrcholu lehce vpravo a pokud tam uvidíte  fialový pytlík, vzpomeňte si na mě…

Za kopcem nás už čekalo klesání o 150m dolů k Emerald Lakes. Jedná se o nejkrásnější část celé túry a pokud si vyhledáte TAC v Googlu, rozhodně budou na většině fotek Emerald Lakes. Ranní náskok oproti ostatním se rozplynul, bylo tu víc lidí, než na celé trase dohromady. Ale oproti těm masám na Sněžce to nebylo tak hrozné. Sem se naštěstí kulhaví papaláši autem nedostanou. Počasí se náhle jako mávnutím kouzelným proutkem změnilo a my si mohli užít slunečních paprsků. To nám pak krásně svítilo celý zbytek cesty. U jezer jsme strávili nějakou chvíli a kochali se nádherným výhledem. Na jedné straně do údolí, na další na Red Crater, na další pak na Central Crater. Posvačili jsme a vydali se zase na cestu.

Central CraterProšli jsme obrovský Central Crater a vystoupali posledních pár metrů k Blue Lake. Mezitím mraky na chvíli ustoupily i z vrcholu Red Crateru a já mohl pořídit pár pěkných záběrů celého úseku. U jezera jsme zase pár minut obdivovali přírodu a vyrazili k chatě Ketetahi Hut. Od Blue Lake už je to do cíle pořád jen z kopce a sice skoro o tisíc metrů. Tato část trasy prochází aktivní vulkanickou oblastí a pokud na ceduli svítí červené světlo, je nutné se otočit a vrátit se zpět. V roce 2012 tu došlo k dvěma erupcím vulkánu Te Mari. Jedna z nich byla dokonce zachycena na video.

U Ketetahi Hut jsme si dali poslední přestávku a nabrali síly na zbytek cesty. Moc jsme si nepohlídali čas a když jsme vyrazili, zjistili jsme, že nám do odjezdu autobusu zbývá 1:40. Ačkoliv cedule ukazuje, že posledních 6,5km trvá asi hodinu a půl, bylo nám doporučeno počítat spíše se dvěma hodinami. Zvolili jsme proto svižnější tempo. Celý zbytek cesty se neuvěřitelně táhne a ani kolenům se to množství schodů a klesání moc nelíbilo. Nakonec jsme autobus stihli tak akorát i když je kus původní pěšiny poškozen a člověk se musí doslova brodit buší.

Te MariOdpoledne jsme se zmohli jen na přípravu jídla a šli velmi brzy spát. Těsně před půlnocí jsme se probudili i bez budíka. V kempu bylo hrobové ticho a zdálo se, že se zde místo oslav příchodu Nového roku snaží každý buď pořádně odpočinout z náročného výletu, nebo se naopak pořádně vyspat na túru následující den. Popřáli jsme si krásný Nový rok, bez alkoholu, bez ohňostroje, ale spokojeni, že se nám  naše plány odjet na Zéland vydařily.

Středa 1.1.2014 – Fishers Track MTB

Na Nový rok jsem rezervoval výlet na horských kolech. Až v půlce pěší túry mi došlo, jaký to byl hloupý nápad naplánovat to hned na druhý den. Naštěstí jsem vybral trasu, která je povětšinou z kopce a tak to byl spíš odpočinkový výlet. Nohy nás ale při sebemenším stoupání proklínaly.

Fishers Track

Společnost Kiwi Mountain Bikes sídlící v National Park Village nabízí 3 různé výlety na kolech. Ta nejlepší, ale i nejnáročnější, je známá jako 42nd Traverse a měří 46km. Když jsem ale viděl profil trasy, hned jsem ji zavrhl. Možná někdy jindy, až nabereme trochu větší kondičku. Rozhodně prý ale stojí za to.

My zvolili Fishers Track, která měří asi 20km a jak už jsem zmínil, vede většinou z kopce. Po úvodním briefingu, kdy nám bylo vysvětleno, jak ovládat kolo (pozor! brzdy jsou oproti evropským kolům prohozeny!), jak použít lokátor v případě úrazu, kudy jet a kde se zastavit, jsme vyrazili na cestu. Úvodní část trasy vede lesem po štěrkové cestě a moc toho nenabízí, snad jen krásný výhled zpět na Mt Ruapehu z kopce vedle cyklotrasy a pár zajímavých sjezdů. Další část ale už vede po vrstevnici přes pastviny a otevírá se nádherný výhled do celé krajiny. Rozhodně zatím jedny z nejlépe utracených peněz na Zélandu (stejně jako za dopravu na TAC).

Na konci trasy už nás čekal odvoz zpět, ale jelikož jsme jeli ještě s jednou skupinkou, která byla pomalejší, jel odvoz nejdříve pro ně zpět a my pokračovali po štěrkové cestě ještě dále. Nakonec jsme ale přeci jen u jednoho většího stoupání vzdali a počkali na dodávku. Myslel jsem, že to zpátky bude kousek, ale jeli jsme skoro hodinu. Odpoledne jsem pořídil nové sluneční brýle, nakoupili jsme nějaké potraviny a užili si zbytek dne v kempu na sluníčku.

Raurimu

Čtvrtek 2.1.2014 – Forgotten World Highway

Na druhou část týdne jsme se chtěli přesunout do Národního parku Egmont, jenž se rozkládá na západní straně Severního ostrova a jeho dominantu tvoří Mt Taranaki, která sloužila jako kulisa ve filmu Poslední samuraj. Původně dokonale kuželovitý tvar vulkánu se v průběhu doby proměnil, když si láva našla cestu ven ve slabší jižní stěně a vytvořila tak druhý kráter. A jakou jinou cestu zvolit mezi oběma národními parky, než populární Forgotten World Highway?

Vyjeli jsme z kempu a vydali se na sever po SH4. Jen kousek po cestě jsme zastavili u vesnice Raurimu, kde místní umělec vytváří sochy zvířat skládáním různých kusů dřeva k sobě. Hned přes cestu by měla být železniční smyčka, díky které vlaky mohou překonávat zdejší stoupání. Ale my z vyhlídky viděli jen malý model. Tak nevím, jestli byla železnice tak zarostlá, nebo už je pryč, protože jsme si opravdu žádné nevšimli.

V Taumarunui jsme natankovali plnou nádrž a vyrazili na 150km  dlouhou cestu do městečka Stratford pojmenovaném po Shakespearově rodišti. Cesta se krásně klikatí údolím a nabízí přes 30 různých zajímavých míst k zastavení. My zpravidla zastavovali na vrcholech sedel a užívali si výhledy do krajiny. Někdy mi ty pravidelné tvary kopců připomínaly Chocolate Hills na filipínském ostrově Bohol.

Whangamomona

Zhruba v půlce cesty se asfaltový povrch proměnil na 12km štěrkové cesty a díky pomalejší jízdě jsme si mohli naplno vychutnat nedotčenou přírodu rokle Tangarakau. Jakmile jsme zase přešli na asfalt, udělali jsme si krátkou odbočku k vodopádům Mt Damper Falls. S výškou 74m se podle DOC řadí mezi jedny z nejvyšších na Novém Zélandu.

O kus dále s nachází tunel Moki, který ja také známý jako Hobbití díra a pak už cesta směřuje do vesnice Whangamomona. Tati vesnička má jen 30 obyvatel, ale v roce 1989 se prohlásila za samostatnou republikou. Člověk tu podle průvodce může prý za malý poplatek dostat i razítko do pasu, nebo jejich vlastní pas.

Z posledního sedla Pohokura už se nám podařilo zahlédnout i Mt Taranaki i když viditelnost nebyla nejlepší. Cesta nás pomalu vedla do Stratfordu a silueta vulkánu se rýsovala stále nápadněji. Pojedli jsme, ubytovali se v kempu a zbytek večera jsme se bavili s finským párem, který je na Severním ostrově na dovolené.

Mt Taranaki

Pátek 3.1.2014

Počasí se v noci rapidně zhoršilo a paní na informacích nám doporučila raději navštívit nějaké to muzeum, než se vydávat do hor. Předpověď nebyla moc příznivá ani na další dny a tak jsme se rozhodli, že to z Wellingtonu není zase tak daleko, abychom sem nemohli přijet na některý další víkend. Vydali jsme se tedy na cestu domů a podle toho, co nás potkalo za počasí na cestě jsme byli rádi, že jsme udělali dobré rozhodnutí. Ve Wellingtonu nebylo počasí o moc lepší. Na vrcholcích dosahoval vítr v nárazech až 140km/h. Takže Mt. Taranaki necháváme na příště…

Stejně jako vždy najdete kompletní galerii na http://jency.rajce.net

Přidat komentář

1 Komentáře.

  1. Really informative blog article.Really thank you! Want more. dkfbdafefdda

Přidat komentář


Upozornění - Můžete použít tytoHTML tags and attributes:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>