Cesta kolem světa za… 12 dní

Když jsem jako malý sledoval kreslená dobrodružství cestovatele Willyho Foga, nikdy mě nenapadlo, že mě čeká podobná anabáze. Neobkroužili jsme sice celý svět, jako on, zato jsme ale za 12 dní stihli nalétat 39 558 km. To by na docela slušnou cestu kolem zeměkoule vydalo.

Jak už jsem zmínil v mnoha předešlých článcích, Nový Zéland je nádherná země. Kdykoliv potkám nějakého přistěhovalce, vždy se na tom shodneme. Jednu velkou nevýhodu však tato část světa má. Všechno (snad kromě Austrálie) je odsud hrozně daleko. Tím spíš, pokud vás zastihne nečekaně smutná zpráva a vy hledáte cestu, jak se rychle zase vrátit domů.

Člověk míní, život mění. Smrt si nevybírá. Doufej v lepší, počítej s horším. Mohl bych zde napsat stovky různých přísloví, ale bohužel ani to by nepomohlo vyjádřit, jakou bolest jsem musel v posledních dnech zažívat. Člověk by si v jednatřiceti měl užívat a těšit se ze života a nikoliv během tak krátké etapy stihnout pochovat už druhého rodiče…

Letiště WellingtonDostat se v tak krátkém čase z jednoho konce planety na druhý není vůbec jednoduché. V práci nám naštěstí vyšli vstříc, uvolnili nás na 2 týdny a my mohli hned v pondělí 3. února hledat nějaké rozumné letenky domů. Pořád sice máme ty původní zpáteční, ale ty jsme řešit nechtěli. Jednak tam máme naplánované stop-overy na cestu zpět a jednak bych asi nevydržel zase 50 hodin někde na cestě.

Pro hledání nejvýhodnějších letenek většinou využívám stránku skyscanner.com, případně jeho českou, nebo novozélandskou variantu. Zajímavostí je, že ceny se mezi českou a místní variantou velmi výrazně lišily ve prospěch té novozélandské. Stejně jako když jsem letěl v květnu 2013 do New Yorku, to byla letenka nejlevnější na německé stránce expedia.de. Na cestu domů se mi tedy podařilo najít následující letenku:

Wellington – Sydney – Dubaj – Praha

Ze Skyscanneru jsem byl přesměrován na portál BYOjet travel. Celou dobu jejich portál ukazoval cenu za letenku, ale v momentě kdy jsem v posledním kroku dokončil platbu, objevila se finální částka asi o 80 dolarů vyšší. Hmmm, skryté poplatky zřejmě nefungují jen u českých cestovních kanceláří.

Aby toho nebylo málo, za chvíli mi volali, aby ověřili údaje o platební kartě. Tady to totiž nefunguje tak, jak v Česku, že je člověk přesměrován na platební bránu, kde zadá údaje o kartě a přes obchodníka to vůbec nejde. Zde se mi stalo už při několikátém nakupování kartou, že si prostě obchodník ty údaje o kartě vezme. V prvé řadě se jim nezdálo, že na kartě není moje jméno, ale obecné VISA DEBIT CARDHOLDER. Hold v Kiwibank aby člověk nemusel na kartu čekat, tak dostane už předtištěnou s tímhle “jménem”.

Asi po hodině mi z BYOjet volali znovu, že údaje o mé kartě nesouhlasí s tím, co jim vyhodil systém a jestli bych jim mohl kartu nafotit nebo naskenovat a poslat mailem. To jsem samozřejmě odmítl a poprosil, zda by zablokovanou částku za letenku mohli odblokovat a já tak mohl využit nějaké solventnější společnosti. Za další hodinu mi volali znovu, že je vše v pořádku a letenka byla objednaná. Jak to jde, když se chce.

Letiště WellingtonLetiště ve Wellingtonu máme za kopcem a tak jsme v úterý dorazili s dostatečnou rezervou. Vyplnili odletovou kartu, pokochali se dekoracemi v duchu Hobita 2 a za malou chvíli už nastupovali do Boeingu 737-800. Cesta do Sydney byla zpestřena o fakt, že téměř celý let hned přes uličku ječelo malé dítě. Opravdu nepochopím rodiče, kteří se s prcky vydávají na cestu letadlem.

V Sydney jsme procházeli terminálem a já utrousil poznámku na adresu slečny, která se vezla na vozíku, který přijel vyzvednout starší cestující. Podívala se na mě, jako by snad rozuměla česky. Jaké pak bylo překvapení, když jsme ji znovu zahlédli v Praze na letišti. No nic, po pár hodinách dalšího čekání jsme si mohli začít užívat komfortu Airbusu A380-800 od společnosti Emirates.

Mnoho cestovatelů si chválí Chinese Airlines nebo Korean Air, ale rozdíl mezi Emirates a Číňany, s kterými jsme letěli na Zéland je obrovský. U nich bylo například jídlo i při dlouhých letech servírováno jen těsně po odletu a před přistáním a navíc člověk dostal jen to co na něj zbylo. U Emirates nemyslitelné. Každý dostane menu a může si vybrat, na co má chuť. Během letu pravidelně nějaké svačinky a jiné občerstvení.

Můžu říct, že skoro 14 hodin letu bylo něco šíleného. Mnozí z nás jistě znají cesty autobusem do Anglie, Itálie a jiných evropských států. Ale i ten autobus každé 4 hodiny dělá pauzu a člověk se může protáhnout. V letadle těch možností moc není. Navíc bylo hrozně depresivní, když jsem se po pár hodinách letu probudil a my byli pořád nad Austrálií! No nakonec jsme to do Dubaje zvládli. Bohužel přes písečnou bouři jsme toho moc z letadla neviděli. Přežili jsme další pár hodinové čekání a vyrazili směr Praha. Rozmlsaní z komfortu A380 jsme se usedli zase do Boeingu. Musím říct, že už mám trochu nalétáno a z mého pohledu je tedy Airbus a Boeing něco jako Mercedes a Škoda.

Praha nás přivítala typicky česky – řidič autobusu nám na letišti zabouchl před nosem i když viděl, že si z automatu tiskneme lístky. Na cestu domů jsme pak zvolili Leo Express, protože nám díky autobusu ujel Regiojet. První jízda touto společností a zážitky bohužel nic moc. Sedačky tvrdé, nepohodlné, místa pomálu. Koncept otevřeného vozu bez přepážek se mi vůbec nelibí. Pár minut po tom, co jsem prohlásil, že v takovém otevřeném voze stačí jedno řvoucí dítě a slyší to celý vlak, začalo zrovna jedno vzlykat. Tolik k naší cestě domů.

Praha – Londýn – Dubaj – Melbourne – Wellington

Letenky k protinožcům jsme začali řešit až z Česka. Ono totiž zpáteční letenka vyjde stejně nebo dráž, jak dvě jednosměrné, takže je to vcelku jedno. Navíc jsme pořádně nevěděli, kdy se budeme vracet, takže jsme to nechávali otevřené. Pro hledání jsem zase zvolil portál Skyscanner. Po špatných zkušenostech s BYOjet jsem chtěl raději zvolit jinou variantu a velmi dobře vycházely letenky přes portál Jetabroad.co.nz. Je s podivem, že když jsem hledal letenky na české variantě Skyscanneru, tak ceny byly skoro až dvojnásobné oproti té novozélandské.

Letiště SydneyJak jsem zmínil dříve, protinožci jsou zvyklí poskytovat údaje o platební kartě přímo prodejci, nikoliv platit přes bránu banky. Hold kultura tu je někde jinde a případné zneužití karty se dá mnohem snáze reklamovat. U Jetabroad probíhala platba zase trochu jinak. Po poskytnutí údajů o kartě došlo ke stržení necelých 2 dolarů z našeho účtu. Zároveň přišel email, že máme pro ověření platby uvést kód, který byl uveden v internetovém bankovnictví v detailech o platbě těchto dvou dolarů. Toto mi přijde jako docela zajímavá bezpečnostní metoda.

Do Prahy jsme se tentokrát vydali Regiojetem a já se přesvědčil, že kvalitou a komfortem bohužel nemá tato společnost na české železnici konkurenci. Na letišti jsme měli problém při odbavení. Borec za přepážkou zřejmě slyšel o working holiday vízech poprvé a výtisk elektronického víza se mu nezdál. Po několika telefonátech nás přeci jen odbavil, ale jak byl z toho zmatený, všimli jsme si později, že nám nedal kontrolní lístek od zavazadla. To jsme nakonec neřešili, protože bychom se museli vracet atd. atd.

V Londýně jsme museli přečkat hrozivých 6 hodin, ale pak jsme se zase uvelebili v komfortním A380. Tenhle kousek vypadal, jakoby zrovna vyjel z výrobní linky. Všechno zářilo novotou. Před námi byla opět veledlouhá cesta na druhou stranu zeměkoule. Letěli jsme až do Melbourne s krátkým mezipřistáním a dotankováním v Dubaji. Tam po nás zase chtěli vidět víza, ale naštěstí jsme měli všechno v pořádku. Jak taky jinak. Společnost Qantas nebyla o moc horší než Emirates, ne nadarmo jsou tyto 2 společnosti ve velmi úzkém svazku. Snad se nám nasbírané míle budou jednou hodit, až budeme chtít povýšit na cestu v business class.

Po krátkém přestupu v Melbourne jsme se vydali na poslední kousek cesty do hlavního města Nového Zélandu. Přesun z Airbusu do Boeingu byl opět šok. Žádné pořádné místo na nohy a opěradlo, co mi končilo v půlce zad. Sluchátka navíc neměla pořádný kontakt a tak mi zvuk docela často vypadával. Nepomohla ani druhá audio sada.

Wellington nás přivítal přívětivým letním počasím. Sice trochu větrným, ale to už hold patří ke zdejšímu standardu. Gina, u které bydlíme, nás vyzvedla na letišti a my si po dlouhé cestě a sprše mohli dopřát zasloužený odpočinek.

Takhle nějak zhruba vypadalo naše putování:
Cesta

Můj profil na Flightdiary.net

Přidat komentář

0 Komentáře.

Přidat komentář


Upozornění - Můžete použít tytoHTML tags and attributes:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>