Jižní ostrov: Ledovcová jezera, poloostrov Otago a oblast Catlins

V minulém příspěvku nás cesta zavedla ze západního pobřeží přes průsmyk Arthur’s pass až do největšího města Jižního ostrova, Christchurch, které v roce 2011 postihlo velmi silné zemětřesení. I po čtyřech letech od této katastrofy je tu mnoho budov, které se staví, nebo teprve čekají na demolici a město je prakticky jedno velké staveniště. Měli jsme možnost tu strávit větší část dne a pocítit tak atmosféru místa, které zažilo jednu z největších katastrof v dějinách Nového Zélandu.

Naše další kroky vedly do oblasti ledovcových jezer, především k těm dvěma nejznámějším – Tekapo a Pukaki. Také se dozvíte, jak jsme lovili oběd, navštívili skály ve tvaru slonů a dinosauřích vajíček, pozorovali lachtany, lvouny a tučňáky ve volné přírodě a mnoho dalšího…

Úterý 17. 3. 2015, z Christchurche k ledovcovým jezerům

Prohlídku Christchurche jsme zvládli během několika hodin a pak jsme se vydali směrem na jih po SH1. Toto je snad jeden z nejrovnějších úseků, které jsme na Novém Zélandu viděli. Na chvíli jsme se zastavili v Ashburtonu zasytit naše prázdné žaludky a potom už jsme zase pokračovali směr Timaru. Zde nás čekala jen krátká zastávka. Mají tu pěkný kostel a Marci má několik zákazníků z této oblasti, tak jsme se chtěli podívat, jak se tu žije. Musíme uznat, že městečko bylo moc pěkné a pokud budete mít cestu okolo, rozhodně doporučuji se tu aspoň na chvíli zastavit.

Předpověď počasí slibovala velmi chladnou noc, proto jsme si řekli, že dáme přednost ubytování někde pod střechou v teple. Telefonicky jsme tedy hledali volné místo okolo jezera Tekapo. Nakonec měli ještě dvě volné postele v místním backpackeru hned u jezera a tak jsme se pomalu vydali na cestu. Za necelé dvě hodiny jsme dojeli na místo a dokonce jsme stihli i krátkou procházku k jezeru, než sluníčko zapadlo za hory a ochladilo se. Mezi protějšími kopci jsme viděli neuvěřitelný opar. Vypadalo to, jakoby se mlhová lavina řítila do údolí. Nemohli jsme opomenout ani návštěvu místního kostelíku Dobrého pastýře (Church of the Good Shepherd). Jedná se o jedno z vůbec nejfotografovanějších míst na Novém Zélandu, a proto nebylo překvapením, že tu byla početná smečka asijských turistů a dokonce i dvě skupinky svatebčanů.

Lake Tekapo

Lake Tekapo

Church of the Good Shepherd

Church of the Good Shepherd

Backpacker, ve kterém jsme přebývali, slouží jako zastávka cestovní kanceláře Kiwi Experience, což znamená, že se sem prakticky každý večer nahrne celý autobus německých turistů. Vybojovat si v kuchyni hrnec a místo na sporáku byl docela husarský kousek, ale pocit, že budeme usínat a probouzet se v teple to vyvážil.

Středa 18. 3. 2015, den plný zážitků

Probudil jsem se ještě za tmy a hodně dlouho váhal, jestli z vyhřátého pelechu vyrazit do venkovního mrazu pořídit pár snímků východu slunce. Nakonec jsem na sebe nasoukal všechno, co jsem měl po ruce a vyrazil. Po ránu bylo opravdu čerstvo, teploměr u auta ukazoval 2 stupně Celsia a já litoval, že jsem si nezkontroloval přesný čas východu. Statečně jsem vydržel asi 3/4 hodiny, ale než stihlo sluníčko vykouknout přes hory, obloha se zase zatáhla a já se pakoval zpátky. Alespoň jsem si poprvé pořádně vyzkoušel mód time-lapse, neboli časosběr – tj. vyfocení stejné scény každých X sekund, z čehož lze následně vytvořit zajímavé video.

Ani ráno jsme si nemohli nechat ujít okolí kostelíku a i teď tu byly davy Asiatů. Každé jaro, na přelomu listopadu a prosince, se celé okolí jezera Tekapo zabarví do odstínů růžové a fialové. V tu dobu totiž kvete místní vlčí bob (Lupinus polyphyllus) a tak není divu, že většina fotografií na Googlu je právě z tohoto období. My ale měli před sebou dlouhou cestu, a proto jsme pokračovali zase dál. Po pár kilometrech jsme dojeli k druhému známému jezeru, Lake Pukaki. To je věhlasné především svou tyrkysovou barvou a výhledem na několik desítek kilometrů vzdálený Mt Cook, nejvyšší horu Nového Zélandu s výškou 3724 metrů. Mezi zdejšími jezery jsou vybudované umělé kanály, které usměrňují tok vody a díky systému vodních elektráren Waitiki zásobují energií velkou část Jižního ostrova. Chvíli jsme poseděli a užívali si slunečný den, než jsme zase vyrazili na další pouť.

Lake Tekapo

Lake Tekapo

Lake Pukaki a Mount Cook

Lake Pukaki a Mount Cook

Naším dalším cílem byly skály Clay Cliffs. Jedná se o skalní útvar, nedaleko městečka Omarama, tvořený nánosy jílu a štěrku, který eroze v průběhu dvou miliónů let proměnila do tvaru obřích bodáků. Cesta sem vede asi 10km po soukromé štěrkové cestě. Poplatek 5 dolarů za vjezd se má platit v informačním centru v Omaramě, ale když jsme se tam po cestě zpět zastavili, paní vypadala jako bychom byli ten den první. Přitom bylo už po poledni a my u skal potkali docela dost turistů. V tomhle městečku jsme se ještě na chvíli zastavili a na doporučení známých jsme navštívili místní lososí farmu Ladybird Hill. Člověk si tu může chytit rybu (lososa, nebo pstruha), kterou mu poté udělají podle jeho přání. Já naposledy chytal ryby asi v šesti letech na řece Latorici, tenkrát snad ještě v Československu, stejně jsem se ale po pár Marcelčiných neúspěšných pokusech chopil prutu a po několika nahozeních už jsem z vody tahal pořádného macka.

Clay Cliffs

Clay Cliffs

Clay Cliffs

Clay Cliffs

Měli jsme možnost zvolit dva způsoby, jak nám každou půlku ryby udělají. Nakonec jsme šli do sašimi a klasické grilované přípravy. Syrovou rybu jsem nikdy nejedl, ale řekl jsem si, že to zkusím. No po pár soustech mě jaksi přešla chuť a už jsem se těšil na grilovanou půlku. Ta byla ovšem vynikající a bylo to snad poprvé, co jsem ochutnal sladkovodního lososa.

Chytaní lososu na Omaramě

Chytaní lososů v Omaramě

Chytaní lososu na Omaramě

Chytaní lososů v Omaramě

Zasyceni jsme se vydali dál směrem k Elephant rocks. Jedná se o několik skal uprostřed pastvin, které svůj název dostaly jednoduše proto, že tvarem připomínají slona. Obloha se mezitím zatáhla a místy začalo lehce poprchávat. Skály nejsou úplně dobře značené, ale nakonec se nám je podařilo najít. Udělali jsme si krátkou procházku a po vedlejších silnicích se vydali směrem na Oamaru. Měli jsme tip na zdejší kolonii tučňáků nejmenších, ale na noční pozorování jsme tu byli příliš brzy a navíc se nám zdálo 28 dolarů za osobu docela dost. Za prémiová místa pak chtěli dokonce 40 dolarů. Rozhodli jsme se tedy pokračovat dál na jih s tím, že po cestě ještě několik míst, kde lze tučňáky spatřit, najdeme.

Omarama

Omarama

Elephant Rock

Elephant Rock

Opět jsme operativně řešili bydlení s tím, že bychom měli stihnout dojet do Dunedinu. Bohužel většina míst byla obsazena a až ve třetím kempu jsme měli štěstí, když rezervaci na chatku někdo doslova pár minut před naším telefonátem zrušil. Nemuseli jsme tedy honit čas a v klidu jsme pokračovali k cíli dnešní cesty. Sotva půl hodiny cesty na jih od Oamaru lze navštívit populární kameny Moeraki Boulders. Každému jejich téměř ideálně kulatý tvar připomíná něco jiného, já jim s oblibou říkám dinosauří vajíčka. Původ jejich vzniku není úplně jasný, ale většina teorií se přiklání k působení eroze na okolní jílovcové skály.

Moeraki Boulders

Moeraki Boulders

Moeraki Boulders

Moeraki Boulders

Nakonec se počasí po cestě do Dunedinu úplně pokazilo a zase začalo lít jako z konve. Stejně, jako když jsme přijížděli do Christchurche. Kemp jsme naštěstí našli a k našemu překvapení jsme na recepci potkali dva starší české páry. Večer jsme zvládli už jen nakoupit a byli jsme rádi, že v tom lijáku a zimě se můžeme schovat ve vyhřáté chatce.

Čtvrtek 19. 3. 2015, poloostrov Otago a Dunedin

Ráno jsme se vydali na poloostrov Otago. Celá cesta se vine podél pobřeží a hodně mi to připomínalo Coromandel. Poloostrov je známý výskytem tučňáků žlutookých a my byli plni očekávání. No na konci cesty nás čekalo jen prázdné velké parkoviště a 2 placené atrakce v podobě pozorování albatrosů a tučňáků. Albatrosi jsme viděli létat okolo a z letáků jsme se dozvěděli, že nejlepší čas na pozorování tučňáků je za soumraku. Nakonec jsme si tedy udělali jen krátkou procházku a pozorovali pár lachtanů vyvalených na zdejších útesech. Naši druhou zastávkou byla Sandfly bay, na druhé straně poloostrova. Dlouhá písčitá pláž, kde je možné pozorovat jak lachtany a lvouny, tak právě tučňáky žlutooké. Jako obvykle, všechny cedule hlásaly, že pozorovat tučňáky je nejlepší za soumraku, my na to ale nedbali a vydali k místům, kde by měli hnízdit. Po cestě jsme na pláži viděli jednoho lvouna a na skalách pak několik lachtanů, ale tučňáky opět žádné.

Sandfly Bay

Sandfly Bay

Sandfly Bay

Sandfly Bay

Lachtan nebo lvoun?
Abych pravdu řekl, ani po přečtení několika článků si ale nejsem stoprocentně jistý, jestli to byl opravdu lvoun, co jsme na pláži viděli. Podle všeho se nejvíce zaměňují 3 druhy – seal (tuleň), fur seal (lachtan) a sea lion (lvoun). Tuleni nemají ušní boltce a mají zakrslé přední končetiny, podle všeho se na území Nového Zélandu vyskytují velmi zřídka, a to jen, když sem zabloudí ze antarktických vod. Naopak Lachtanů je na Novém Zélandu nejvíc a poznají se nejsnáze podle toho, že jejich kolonie obývají ostré skály. Lvouni vypadají velice podobně, ale naopak si rádi lebedí na písčitých plážích.

Po cestě zpět jsme se chtěli zastavit u Larnach Castle, jediném opravdovém hradu na Novém Zélandu, ale jak už to tak bývá, dopravní značení nás zradilo a tu správnou odbočku jsme prostě nenašli. Den se přehoupl do druhé poloviny a my se vydali na pobřeží zasytit naše žaludky. Vyhlídli jsme si místní pizzerii Esplanade a já můžu s klidem říct, že lepší pizzu jsem tady u protinožců ještě nejedl. Na kolonádě mě taky zaujal památník obětem velkého bílého žraloka, ale byly tam jen 3 jména z šedesátých let, tak nevím, jestli to byly jediné oběti. S Dunedinem jsme se nemohli rozloučit nijak jinak, než návštěvou Baldwin Street. Ta na 350 metrech stoupá o 70 výškových metrů a je tak údajně nejstrmější obydlenou ulicí světa.

Pak už jsme se vydali směrem na The Catlins, oblasti s mnoha přírodními krásami, které jsou ale mnoha turisty opomíjeny. Ne nadarmo se celou oblastí od Dunedinu, přes Invercargill až do Queenstownu táhne přes 600km dlouhá Southern Scenic Route, která vznikla na popud obyvatel městečka Tuatapere, jako poděkování všem, kteří váží cestu až sem dolů na samotný jih Jižního ostrova. Naším cílem byl maják na místě zvaném Nugget Point. Kromě pěkné procházky jsme se tu mohli kochat i výhledem na nekonečné východní pobřeží omývané vodami Tichého oceánu. Jen pár desítek metrů od hlavního parkoviště je zátoka Roaring Bay, kde je možné, stejně jako na jiných místech, pozorovat tučňáky. Bylo už pozdě odpoledne a zklamáni z předchozích nezdarů jsme byli dost skeptičtí, že se nám mělo podařit tučňáky ve volné přírodě vidět. Došli jsme do dřevěného bunkru a zaujali poslední volné místa u okýnka. A pak to přišlo! Oceán vyplavil černou kuličku, ta zatřepala křidélky, postavila se na zadní a tučňák už si to cupital po pláži do hnízda. A pak druhý a třetí! Bylo to zkrátka neuvěřitelné.

Nugget Point

Nugget Point

Tučňák žlutooký v Roaring Bay

Tučňák žlutooký v Roaring Bay

Nocleh jsme pro tentokrát zvolili v kempu v dědině Pounawea. Místo docela pěkné, ale opuštěné, až trochu strašidelné. V celém kempu bylo asi 8 lidí, ale i tak jsme si nakonec pěkně popovídali se starším holandským párem, který měl v plánu procestovat Nový Zéland křížem krážem za deset týdnů. V noci jsem chtěl ještě zkusit vyfotit noční oblohu, na které se díky nízké hladině světelného smogu rýsovala mléčná dráha, ale z fotek nakonec nic nebylo.

Pátek 20. 3. 2015, přes Catlins až do Invercargillu

Ráno jsme se zastavili v místním centru v osadě Owaka, abychom zjistili, že se do populárních Cathedral Caves nedostaneme. Obrovské jeskyně ve skalách jsou přístupné jen při odlivu, a my se opět poučili, že při plánování je nutné brát v úvahu i časy přílivu a odlivu. Nenechali jsme si ale zkazit náladu, protože oblast Catlins nabízí i mnoho jiných zajímavých míst. A tak jsme vyrazili na výlet rovnou ke třem vodopádům. Purakaunui Falls jsou jen kousek u jedné z vedlejších cest a zpáteční procházka nezabere více než 20 minut. Následovaly Matai Falls, menší vodopád uprostřed hustého novozélandského pralesa a nakonec asi nejkrásnější McLean Falls. Cesta k nim je nejdelší, ale i tak nezabere více než 40 minut tam a zpět. Po cestě jsme zastavili i na Florence Hill Lookout, odkud je nádherný výhled na zátoku Tautuku Bay.

Matai Falls

Matai Falls

McLean Falls

McLean Falls

Florence Hill Lookout

Florence Hill Lookout

Slope Point

Slope Point

Jižní ostrov a ovce kam jen oko dohlédne

Jižní ostrov a ovce všude, kam jen oko dohlédne

Potom jsme na chvíli opustili Southern Scenic Highway a vydali se směrem na Curio Bay, populární místo s hojným výskytem delfínů a tučňáků. Nám se ale nepodařilo vidět ani jedny. Zato jsme zase pocítili sílu oceánu, když jsme pozorovali vlny, které se rozbíjely o skalnaté pobřeží. Jen několik kilometrů po nezpevněné cestě je další významné místo. Slope point je nejjižnějším místem Jižního ostrova. Je to odtud 5140km k rovníku a 4803km k Jižnímu pólu, jižněji jsem ještě nikdy nebyl a možná už nikdy nebudu. Odtud jsme se vrátili zase na hlavní silnici a pokračovali směrem na Invercargill. Jelikož jsme přijeli z vedlejší cesty, trochu nám trvalo se ve městě zorientovat, ale nakonec jsme to přeci jen zvládli a v pořádku zakotvili v pěkném Central City Camping parku.

A na co se můžete těšit příště?
Naše další putování směřovalo až na samotný konec silnice SH1 v městečku Bluff a tak jsme po roce a půl, kdy jsme navštívili její nejsevernější konec u Cape Reigna poznali i druhý konec této 2000km dlouhé silnice. Potom jsme pokračovali po Southern Scenic Route do městečka Te Anau, prošli si část Kepler Tracku, udělali si výlet do Milford Sound, výšlap na Key Summit, a potom se už přesunuli do Queenstownu. Ale o tom všem až zase příště…

Kompletní fotogalerii najdete jako vždy na http://jency.rajce.net

Mohlo by vás taky zajímat:
Jižní ostrov: Přes Nelson a West Coast až do Christchurch
Cestování po Zélandu: Taranaki
Cestování po Zélandu: Central North Island
Cestování po Zélandu: Coromandel
Cestování po Zélandu: Northland

Přidat komentář

0 Komentáře.

Přidat komentář


Upozornění - Můžete použít tytoHTML tags and attributes:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>