Jižní ostrov: Přes Nelson a West Coast až do Christchurch

Tak jsme se konečně dočkali a po roce a půl na Novém Zélandu konečně vyrazili poznávat krásy Jižního ostrova. Původně jsme plánovali vyrazit už v únoru a užít si tak léto v plné kráse. Nakonec jsme ale kvůli pracovnímu vytížení byli nuceni náš výlet posunout až na půlku března. To se však ve finále ukázalo jako velice dobrý tah. Sluníčko tak nepeklo a příroda se pomalu začala barvit do podzimního kabátu. Celkem jsme na cestě strávili 22 dní a najeli skoro 4200 kilometrů. Každý den nás dokázalo překvapit něco nového, ale na ten úplně nejlepší zážitek jsme si museli počkat až do posledního dne.

A na co se v tomto díle můžete těšit? Na naši cestu do středu Nového Zélandu, poznávání oblasti okolo Nelson Lakes, první kontakt s lachtany, nebo třeba cestu od Tasmanova moře přes Arthur’s Pass až k Pacifiku v Christchurchi. Pohodlně se usaďte, první část našeho cestopisu po Jižním ostrově právě začíná…

Pátek 13. 3. 2015, plánování a balení

Jako vždy jsme nechali většinu balení na poslední den před odjezdem. Člověk je holt nepoučitelný, a tak jsme v pátek po práci spěchali domů narychlo všechno sbalit. Zpětně musím vyzdvihnout, že nám během cestování nic nechybělo. Původně jsem z naší Estimy vytáhnout zadní sedačky a zbudovat tam postel, ale nakonec se mi s tím nechtělo babrat a tak jsme dali za vděk složenými sedačkami v kombinaci s nafukovací matrací. Byl jsem docela překvapený, že se nám všechny věci do auta vlezly, včetně chladicího boxu, protože když člověk ty sedačky sklopí, tak tam opticky skoro žádné místo nezbyde.

Už nějakou dobu jsem se snažil vytvořit na Google Maps mapu zajímavých míst Jižního ostrova (něco málo jsem zaznamenal i do mapy Severního ostrova), podle toho, co jsem kde přečetl, doslechl, nebo viděl na fotografiích, pár zajímavých tipů jsem získal i od krajanů na facebooku. Hlavní problém byl vše uspořádat tak, abychom si zbytečně moc nezajeli. Posléze jsme zjistili, že i 22 je na Jižní ostrov málo a ze seznamu jsme vyškrtli národní park Abel Tasman, kam si můžeme z Wellingtonu zaletět další léto. Náš finální plán vypadal takto…

Plán cesty

Každému, kdo se chystá na prozkoumávání Nového Zélandu, bych doporučil průvodce NZ Frenzy. Oproti komerčním průvodcům od Lonely Planet, Rough Guides aj. neplýtvá místem na seznamy hotelů a restaurací, ale naopak obsahuje velké množství tipů na denní výlety do hor, k vodopádům a jiným přírodním zajímavostem. Jaká, škoda, že jsem si uvědomil, že ho mám stažený v telefonu až po několika dnech.

Sobota 14. 3. 2015, první kilometry po Jižním ostrově, Nelson a Střed Nového Zélandu

Místo na lodi na Jižní ostrov jsme zamluvili asi 2 týdny dopředu. Nakonec jsme zvolili společnost Bluebridge ferry, hlavně proto, že v posledním roce měla druhá společnost Interislander asi 3x poruchu a co může být horšího, než začít dovolenou několikahodinovým trčením někde v přístavu. Cena jsou prakticky totožné, za dva lidi s autem je to jedním směrem $226. Na odbavení jsme se měli dostavit už hodinu před odjezdem, tedy v 7 ráno a tak nás čekalo brzké vstávání. Nakoupili jsme snídani a vyrazili směr přístaviště. Po nahlášení čísla rezervace jsme obdrželi kartičky opravňující nás k nalodění a zařadili se do fronty za ostatní auta. Po chvíli čekání jsme dostali signál a mohli jsme začít najíždět na loď. Při zaparkování by se měla zatáhnout ruční brzda a nezamykat auto alarmem. To jsme samozřejmě zjistili až později, ale naštěstí nám houkat nezačalo.

Z přístavu jsme odplouvali na čas, přesně v 8 hodin. Na lodi si člověk může pokoupit různé občerstvení, podívat se na film, nebo vylézt na venkovní palubu a kochat se výhledem. Netrvalo dlouho a klidné vody Wellingtonského přístavu vystřídalo houpavé moře Cookovy úžiny. Vlny měly asi 3 metry, ale mořskou nemoc jsme naštěstí nedostali. Moře v těchto místech bývá neklidné a tak se občas stane, že je čas odjezdu trajektu posunut. Po nějaké chvíli se před námi začaly rýsovat břehy Jižního ostrova, ale ono to pořád ještě trvá, než loď projede celou oblastí až do přístavu v Pictonu. Asi po třech a půl hodinách jsme se ale dočkali a mohli sestoupit na dolní palubu a vylodit se.

Přístaviště v Pictonu

Přístaviště v Pictonu

Naší první zastávkou byl Nelson, skoro padesátitisícové město, na březích Tasmanova moře. Jedná se o druhé nejstarší město na Novém Zélandu a vůbec nejstarší na Jižním ostrově. Jméno nese, jak jinak, po admirálu Nelsonovi, který v roce 1805 porazil švédsko-francouzské loďstvo v bitvě u Trafalgaru. Z Pictonu vede přímá cesta přes vyhlídkovou silnici Queen Charlotte drive, jejíž četné zatáčky v kombinaci se skoro 4 hodinami na moři můžou někomu pěkně zamíchat s žaludkem. Nakonec jsme to ale přečkali bez újmy a po necelých dvou hodinách dorazili do Nelsonu. V informačním centru jsme pobrali letáky a vyrazili na krátký výlet do „středu Nového Zélandu“. Jedná se o kopec, který byl koncem 19. století vybrán jako základní bod pro geodetická měření a od té doby nese tento název.

Centre of New Zealand

Centre of New Zealand

Centre of New Zealand

Centre of New Zealand

Nazpět jsme zvolili procházku podél břehu říčky Maitai a protože nám docela vyhládlo, u jedné z cedulí jsme odbočili směr centrum. Mezi obědem a večeří mívá spousta krámků zavřeno, hlavně o víkendu, přesto se nám podařilo najít jakýsi mexický podnik a tak jsem po dlouhé době okusil tortillu. Čas kvapil a tak jsme se vydali na další cestu. Naší konečnou zastávkou byl kemp u jezera Rotoiti. Jako jeden z mála DOC kempů je vybaven teplou sprchou a nocleh tu stojí $10 na osobu. Dorazili jsme za soumraku a tak jsme zvládli akorát večeři, sprchu a spát.

Neděle 15. 3. 2015, mys Foulwind, kolonie lachtanů a Pancake Rocks

Ráno jsme se nasnídali a vyrazili na krátký výlet po místní Loop walk. Pohodová trasa na hodinu a půl šplhá chvíli do místních lesů, aby poté zase klesla k jezeru a po jeho břehu člověka zavedla zase na parkoviště. Stejně jako dříve, i tady se nám stalo, že informační cedule DOC neukazovaly správné údaje. Příklad: trasa má trvat hodinu a půl, člověk dojde do půlky a cedule ukazuje ještě něco přes hodinu, za dalších 15 minut dojde k další ceduli a tam už je jen 30 minut. Podobně tomu bylo třeba na Mt Taranaki. Po cestě jsme se chvíli zastavili a poseděli na břehu jezera, ale netrvalo dlouho a naší přítomnosti si všimly místní otravné mušky sandfly. Nezbylo nám tedy, než se zase sbalit a pokračovat dál.

Jezero Rotoiti

Jezero Rotoiti

Po dvou hodinách jsme dojeli do Westportu v oblasti West Coast, natankovali, poobědvali bagetu v Subway a vydali se k majáku na mysu Foulwind. U informační cedule jsme potkali jeden starší český pár, vůbec první Češi, co jsme na Jižním ostrově potkali. Od mysu vede i cesta ke zdejší kolonii lachtanů, ale v mých žabkách jsem cítil každý kamínek, tak jsme se vrátili do auta, dojeli po cestě kousek dál a došli k nim z druhé strany. Tohle místo bylo trošku zklamání, protože se jedná jen o vyhlídku na útesy, kde kolonie sídlí. To u nás ve Wellingtonu, nebo na Cape Palliser se člověk k lachtanům dostane mnohem blíž.

Cape Foulwind

Cape Foulwind

Cape FoulwindČas nás neúprosně tlačil a tak jsme se vydali na další cestu směr Greymouth. Po cestě nás čekala ještě krátká zastávka u Pancake Rocks v Punakaiki. Jedná se o skály, jejichž stěny vypadají, jako na sebe naskládané palačinky. Mezi skalami je taky několik úzkých děr, kterými při správné kombinaci přílivu a vln vystříkne voda do několika metrů, tzv. blow holes. Tuhle parádu jsme viděli akorát jednou, když jsme přicházeli. Pak jsme čekali několik minut, ale už jsme štěstí neměli. Vydali jsme se tedy na poslední úsek naší cesty, do největšího města Západního pobřeží, do Greymouthu. Původně jsme volali do Kiwi Holiday parku, ale po cestě jsme zahlídli ceduli osvědčeného TOP 10 Holiday parku, tak jsme nakonec zakotvili tzde. Kemp byl hned u pláže a tak jsme ještě před registrací pospíchali na pláž pozorovat nádherný západ slunce. Pláž byla plná lidí, někteří fotili, jiní se ohřívali u ohně, anebo si jen tak mlčky užívali poslední sluneční paprsky uplynulého dne. Ceny na Jižním ostrově trošku povyskočily a tak jsme za noc v autě platili $46.

Pancake Rocks

Pancake Rocks

Západ slunce v Greymouthu

Západ slunce v Greymouthu

Západ slunce v Greymouthu

Západ slunce v Greymouthu


Pondělí 16. 3. 2015, cesta přes Arthur’s pass do Christchurch

Ráno jsme v místním New Worldu nakoupili snídani a vydali se na 250km cestu do Christchurche. První, co nás po cestě zarazilo, byl most s kolejemi, který slouží jak pro auta, tak pro vlaky. A hned za ním, v obci Kumara Junction, je kruhový objezd, přes který vedou koleje skrz. Další zajímavý architektonický kousek na sebe nenechal dlouho čekat. Asi na půli cesty do vesničky Arthur’s Pass jsme přejížděli nádherný, 440 metrů dlouhý, Otira viadukt. Za dalších pár minut jsme dorazili do zmíněné vesničky. Citelně se ochladilo a v kraťasech se dalo vydržet dojít leda tak z auta na parkovišti do infocentra přes cestu. Navíc se zatáhlo a černá, hustá mračna nevěstila nic dobrého. V okolí je sice několik kratších či delších treků, včetně šplhání do 1833m po známé Avalanche Peak Route, ale my měli po cestě do Christchurch naplánovány ještě dvě zastávky, a tak jsme se rozhodli pokračovat dále.

Otaki Viaduct

Otaki Viaduct

Národní park Arthur's Pass

Národní park Arthur’s Pass

První z nich byla v Cave Stream Scenic Reserve. Zdejší říčka se ztrácí v podzemí, aby se po 594 metrech zase objevila na druhé straně skály. Jeskyni je možné projít, ale podle všeho jen s pořádným vybavením a navíc je nutné překonat i třímetrový vodopád. Takže jsme zůstali u toho, že jsme nahlédli do jeskyně z jednoho konce. Dalším cílem byl skalní útvar nazvaný Castle Hill. Nejprve jsme trochu bloudili, když jsme zabočili na Castle Hill Village, ale potom jsme se vrátili na hlavní cestu a po několika kilometrech dorazili tam, kam jsme původně chtěli.  Nachází se tu desítky skal různých tvarů a velikostí a okolo nich stovky, ba snad i tisíce kamenů, které tu leží, jakoby je jen tak rozházel nějaký obr.

Castle Hill

Castle Hill

Udělali jsme si krásnou okružní procházku a pak už nás čekala poslední stovka kilometrů do Christchurch. Během cesty se přihnal déšť, který v průběhu večera ještě zesílil a tak z večerní procházky městem nebylo nic. Měli jsme tak čas naplánovat několik dalších dní. Tentokrát jsme zůstali v Amber Kiwi Holiday Park asi 5km od centra.

Úterý 17. 3. 2015, prohlídka Christchurch a cesta k jezeru Tekapo

Po propršené noci se pěkně ochladilo a tak jsem byl nucen vytáhnout dlouhé kalhoty. Ráno jsme posnídali a vyrazili do města. S parkováním jsem čekal trable a ani paní na recepci mi nedokázala poradit, kde se dá zaparkovat, protože se prý parkoviště věčně přesouvají, kvůli neustálé rekonstrukci celého města. V únoru 2011 zde totiž udeřilo zemětřesení o síle 6.3 stupně Richterovi škály, jehož epicentrum bylo jen 5km pod povrchem a tak město prakticky zdevastovalo. Vzalo život 185 lidem a napáchalo obrovské škody na majetku a infrastruktuře. Aby toho nebylo málo v červnu a prosinci téhož roku udeřila další zemětřesení, která taktéž překonala stupeň 6 na Richterově stupnici. Celkové škody jsou podle nejnovějších odhadů z roku 2013 vyčísleny na 40 miliard dolarů. I teď, 4 roky po katastrofě, vypadá Christchurch jako jedno velké staveniště a pořád se najde spousta budov, které teprve čekají na demolici.

Po chvíli hledání jsme nakonec nechali auto v severovýchodním cípu Hagley parku na Harper Avenue. Místa tam bylo všude dost, ale aut tam parkovalo jen pár, tak jsem měl strach, aby tam nikde nebyl zákaz, ale nikde jsme nic neviděli. Ráno bylo opravdu čerstvo a tak nám ani ve v bundách nebylo zrovna nejtepleji. Marci si dala na zahřátí kafe a údajně to byla jedna z nejlepších káv, co kdy pila. Byť ten stánek vypadal hodně pochybně. Bylo to na rohu Cambridge Tce a Worchester Blvd, pokud byste měli cestu. Podél řeky jsme pak došli až k Re:Start Mall, novému nákupnímu centru, které tvoří barevné dopravní kontejnery. Vypadá to tu opravdu hezky a člověk tak na chvíli může zapomenout na hrůzy, které se musely odehrávat okolo.

Re:start Mall

Re:start Mall

Další zastávkou bylo náměstí Cathedral Square. Oblíbené místo, kde se obyvatelé Christchurche setkávají při různých společenských událostech. Místní chlouba, nádherná novogotická katedrála, postavená v letech 1864 až 1904, bohužel utrpěla výrazné poškození a v roce 2012 bylo rozhodnuto o její demolici. V současné době je celý prostor ohrazen a dělníci pomalu rozebírají trosky a je tak jen otázkou času, kdy tato památka nadobro zmizí a nahradí ji nová katedrála. Na tomhle místě si opravdu uvědomíte, jakou sílu může zemětřesení mít. Odtud naše kroky směřovaly k Cardboard Cathedral, nové katedrále, která byla postavena roku 2013 jako dočasné sídlo místní anglikánské církve. Název vychází z faktu, že její strop je tvořen 96 lepenkovými tubusy. Další zajímavostí třeba je, že katedrála byla loni jednou ze zastávek v první kole soutěže Amazing Race Australia vs. New Zealand.

Christchurch Cathedral

Christchurch Cathedral

Cardboard Cathedral

Cardboard Cathedral

Počasí nevěstilo nic dobré a my se pomalu vydali dál na jih vstříc novým dobrodružstvím.

Kompletní galerii najdete na http://jency.rajce.net

Přidat komentář

0 Komentáře.

Přidat komentář


Upozornění - Můžete použít tytoHTML tags and attributes:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>