Na motorkách po severním Vietnamu 1/2

Z Hanoje jsme vyrazili nočním vlakem do severního Vietnamu, přesněji do městečka Lao Cai blízko hranic s Čínou. Ačkoliv jsme dorazili před šestou hodinou ranní, kolem nádraží už bylo docela rušno. Místní byli dobře přichystáni na potencionální zákazníky a tak jsme se museli probít přes dav místních taxikářů, cestovních agentů a nabízečů ubytování. Měli jsme totiž dohodnuté motorky již předem a tak jsme vyrazili do půjčovny kousek od nádraží.

Motorky Vietnam

Zvolili jsme místní legendu – čínskou verzi Hondy Wing. Jak se ale ukázalo, půjčovnou slibované „dvě nejlepší motorky, které mají“ ve skutečnosti byly dvě jediné motorky, které měli. Zbytek byly skútry, které jsme do hor opravdu nechtěli. Natěšeni na motocyklové dobrodružství jsme tak nějak úplně ztratili ostražitost a nevěnovali moc velkou pozornost technickému stavu obou strojů. Hlavně abychom už byli z města pryč. Takže až později jsme začali zjišťovat, v jak žalostném stavu jsou. Mně nefungovalo elektrické startování a při každém zastavení mi motorka chcípla (průvodce mi pak poladil spojku). Davidovi sice startovala, ale zase nesvítila. Později nám v servisu řekli, že každý ze strojů má hodnotu asi milion dongů (1000 Kč) – my platili za 10 dní půjčovného 2 miliony za kus. Na druhou stranu, naše cestování s těmito ďábelskými stroji bylo o to dobrodružnější. Nakonec zbývalo vybrat si helmu, což se ukázalo jako neřešitelný úkol, protože moje hlava byla na všechny zdejší helmy zkrátka moc velká. Nakonec asi na 5. pokus mi helma jakž takž sedla.

motorbike-trip-vietnamZ Lao Cai jsme vyrazili směrem na východ do provincie Ha Giang [ha zang] se stejnojmenným hlavním městem. Hned po pár kilometrech jsem si utrhl ostudu, když mi motorka přestala jet a u silnice postávající babička mi ukázala na dům, kde by se mi na stroj mohli podívat. V tomhle má Vietnam velkou výhodu. Všichni tam jezdí na motorkách a vždycky se v blízkosti najde někdo, kdo je umí opravit. Připomíná mi to doby před 20 a více lety v ČR, kdy si naši otcové a dědové zvládali běžnou údržbu a drobné opravy doma v garáži, což s moderními auty moc nejde. Nakonec se ukázalo, že mi došel benzín, přestože jsem pohledem do nádrže ještě nějakou rezervu viděl. Koupil jsem tedy od babičky litr v PET láhvi (takhle je prodávají často) a jeli jsme dál. Výhodou jízdy na motorce je její nízká spotřeba, v našem případě činila asi 2 litry na 100km což při ceně benzínu pod 20Kč za litr znamenalo opravdu levné cestování.

Začalo nám kručet v břiše a tak jsme hledali místo, kde bychom si mohli dát něco na pozdní snídani. Ověřili jsme si, že v záplavě vietnamských cedulí bude těžké rozeznat restauraci. A když už jsme konečně na jednu narazili, nedokázali jsme se domluvit, a tak jediné co jsme zvládli objednat, byla tradiční polévka Pho Bo. Platba na většině míst vždy probíhala tak, že nám ukázali na jejich balíčku bankovek, kolik máme zaplatit. Ve spoustě asijských zemích se platí útrata společně, a proto se nám tady hodila aplikace Settle Up zmiňovaná už v minulém příspěvku.

vietnamese-dinnerTěsně před polednem jsme minuli ceduli rozdělující provincie Lao Cai a Ha Giang. Kvalita silnic se rapidně změnila, hned za cedulí nás čekala nezpevněná cesta, která místy přecházela v blátěné peklo. Na internetu jsme si už dříve vyhlídli Tho Homestay a mířili tímto směrem. Zatímco online probíhala domluva anglicky, přímo na místě byl přítomen jen majitelův děda a my tak zase narazili na jazykovou bariéru. Nakonec se tu objevila skupinka místních, kteří alespoň trochu anglicky uměli a tak jsme neváhali, když nás pozvali na tradiční večeři.

Druhý den jsme se vydali k asi 10km vzdálenému vodopádu, který byl sice opačným směrem, než jsme potřebovali, ale byla by chyba si ho nechat ujít. Cesta jedním směrem nám nakonec zabrala hodinu a půl a jak jsem si první den pochvaloval, jak motorka pěkné táhne, dnes s přibývajícími kopci, kdy ji člověk trápil na jedničku, maximálně na dvojku už to tak slavné nebylo. Navíc nám celou dobu dělalo společnost mrholení a já si ověřil, že asijská velikost pláštěnky mě rozhodně před všudypřítomnou vlhkostí dostatečně neochrání. Nakonec jsme se vrátili stejnou cestou kolem ubytování až na hlavní silnici a s radostí do sebe hrkli další horké Pho Bo. Čekal nás ještě dlouhý úsek do města Ha Giang. Sotva jsme vyjeli, David zjistil, že má na zadním kole defekt. Naštěstí neverbální komunikace tu funguje skvěle a tak kolemjdoucí paní po mém ukazování na prázdné zadní kolo mávla rukou dopředu, že by tam někde měla být možnost kolo opravit. A opravdu, asi po 200m jsme narazili na opravnu, kde nám kolo spravil asi 15letý klučina.

 muddy-road-vietnamwaterfall-ha-giang

Dalších 20km bylo velmi nepříjemných. Blátivá cesta plná výmolů nás hodně zdržela a my byli rádi, když jsme se konečně napojili na hlavní komunikaci. Začalo se smrákat, až padla úplná tma a my se nemohli dočkat, až na těchhle ďábelských, nedostatečně osvětlených strojích konečně dorazíme do hotelu. Nakonec jsme za 500Kč pro oba vybrali jeden z nejlepších hotelů v Ha Giangu což nás uvedlo do vtipné situace, když jsme zabláceni s baťůžky procházeli mramorem obloženou hlavní halou. Večer jsme vyrazili na večeři a konečně narazili na restauraci, kde měli vypsáno menu. Metodou vyhledání daného výrazu v googlu a zkontrolování obrázku jsme si vybrali smaženou rýži (Com Rang [kom zang]).

Následující den předpověď hlásila hustý déšť a my se tak rozhodli zůstat ve městě ještě jeden den. V chladnějších zimních měsících není moc příjemné za deště někam jezdit. Nakonec jsme vyrazili poznat město a vylézt na zdejší vyhlídku. Také jsme navštívili místní trh, což byl hodně zajímavý zážitek. I ve Vietnamu, podobně jako v jiných asijských zemích, se jedí psi a tak pro nás bylo opravdu zvláštní vidět mezi jinými druhy masa také psí hlavy. Za celou dobu jsme potkali jen pár cestovatelů a tak jsme budili pozornost kamkoliv jsme přišli.

Našim plánem bylo projet Ha Giang Loop s nádherným horským sedlem Ma Pi Leng. Netroufali jsme si na to ale sami, protože kvalita mapového pokrytí není ideální – nakonec se jako ideální kombinace jeví použití Maps.me společně s Google Maps. Jazyková bariéra byla taky velkým oříškem, jak bylo naznačeno dříve. Přes internet jsme se spojili s jedním průvodcem, který nám nakonec nabídl 3 denní okruh. Zatímco ceny některých služeb zde jsou velmi nízké (za opravu klaksonu na motorce jsem platil 10Kč), průvodcovské služby jsou na místní ceny jako z jiné dimenze (1500Kč/den).

ha-giang-natureDalší den ráno nebyla předpověď o moc lepší, ale čas dovolené je omezený a my se tak museli vydat na cestu. Na recepci nás čekal náš průvodce Opi a my se i nepříznivé vyhlídky počasí vydali na cestu. První zastávkou byl opět místní trh, kdy jsme si koupili nové, lepší pláštěnky a rukavice (které se později ukázaly jako nutnost). Čím více jsme se vzdalovali od města, tím více se počasí horšilo. Překonali jsme první stoupání na Heaven’s gate, zahřáli se horkou kávou (ano, i já jsem tady přežíval na kávě) dokud nepolevil ten nejhorší liják a poté sjeli dolů do vesnice na oběd a moje oblíbené Com Rang. Viditelnost byla tak špatná, že jsem ani nezaznamenal, že jsme minuly populární Twin Mountains.

Většina cestovatelů volí trasu po hlavním tahu, nám se ale náramně hodilo, že nás Opi svedl na vedlejší silničku a my se dostali do míst, kam se moc lidí nepodívá. Přes úzké a klikaté cestičky jsme se dostali až do údolí, kde trčící kopečky společně se stoupajícím oparem vytvářeli scenérie jako z Avatara. Po dalších 2 hodinách jsme konečně dorazili do dalšího Home staye ve vesničce Du Gía. Paní domácí z kmene Tai (ve Vietnamu je celkem 54 etnických skupin) nám rozdělala oheň a my se tak mohli ohřát a trochu osušit.  Večer nám připravila luxusní večeři a pak jsme ještě poseděli u šálku horkého čaje, který opravdu přišel vhod. Nocleh s večeří a snídaní v těchto končinách nás vyšel na 250Kč na osobu. Člověk ale musí počítat s tím, že kvalita bydlení odpovídá místním standardům. Všichni spí ve stejné místnosti na matraci na zemi, topení tu není.

V sobotu ráno v Du Gía probíhají tradiční trhy a my tak po výborné snídani v podobě rýžových palačinek s banánem vyrazili na obhlídku. Koupit tu lze opravdu všechno, od tradičních látek, přes lokální sýry, plastové nádobí, mobilů až po živá zvířata. Bylo zajímavé pozorovat různé tradiční kroje podle toho, z jaké etnické skupiny ten který člověk pochází. Nejtěžší úkol nás ale teprve čekal – probít se přes dav na hlavní ulici s našimi motorkami. Zatímco David i Opi si s pomocí neustálého troubení proklestili cestu, mně přestal klakson fungovat a zůstal jsem tak daleko za nimi.

du-gia-market-2 du-gia-homestay

du-gia-market-3Druhý den nám počasí přálo a tak jsme si cestu užívali mnohem víc. Přes horské silničky jsme se dostali zpět na hlavní komunikaci do městečka Meo Vac a pokračovali na populární průsmyk Ma Pi Leng. Už podle postávajících aut a lidí všude kolem, bylo jasné, že se jedná o jedno z nejnavštěvovanějších míst tohoto regionu. Bohužel viditelnost nebyla dobrá a tak jsme se dohodli, že se sem vrátíme ještě následující den a pokračovali jsme do home staye blízko Dong Vanu. Z hlavní cesty to bylo asi 300m po zablácené stezce a my měli co dělat, abychom motorky nepoložili. Na místě nás přivítala rodina Hmongů. Klasicky jsme se ohřáli a osušili u ohně a čekali na večerní hostinu. Nakonec se nás sešlo asi 12, včetně dalších tří cestovatelů. Zatímco předtím u Taiů jsme chtě nechtě museli přijmout pozvání na rýžovou pálenku, u Hmongů to byla zase kukuřičná. Podle tradice jsme si museli dát s každým členem skleničku zvlášť, takže nemusím popisovat, jak jsme večer vypadali.

dong-van-homestay-2dong-van-homestay

Třetí den našeho putování s průvodcem jsme posnídali, rozloučili se s rodinou a vyrazili zpět do sedla Ma Pi Leng. Viditelnost byla o poznání lepší a mi si tohle místo užili se vším všudy. Docela nás překvapilo popadané kamení na silnici, kterou jsme včera projížděli. Po nabažení úžasných výhledů jsme se už zamířili do městečka Dong Van. Nechali si naolejovat řetězy, protože jsme s motorkami měli najeto už přes 500km, a seřídit motorky. Oprava klaksonu mě přišla na 10Kč, Davidovi se podívali na nefunkční zadní světlo a zjistili, že k němu nevedou ani dráty. Tak jsme to nechali být.

ma-pi-len-pass-1 ma-pi-len-pass-2 quan-ba-twins-mountainPočasí se obrátilo o 100% a celý den jsme měli modrou oblohu. Jen škoda, že poslední den k toho nebylo tolik k vidění. Krátce jsme se zastavili u původního sídla panovníka kmene Hmongů a zasytili žaludky místními dobrotami z grilu. Opi nám ukázal zkratku, kterou jsme ani v jedné z navigací nenašli, a my si tak zkrátili cestu asi o 20km. Užili jsme si pár krásných výhledů a okolo Twin Mountains, které jsme tentokrát viděli v plné kráse, jsme se blížili zpět do Ha Giangu. Ještě před soumrakem jsme dorazili do města a udělali si na památku fotku u nultého kilometrovníku. Rozloučili jsme se s Opim a vydali se k hotelu. Čekaly nás další 4 dny motorkářského dobrodružství, tentokráte bez průvodce.

Přidat komentář

0 Komentáře.

Přidat komentář


Upozornění - Můžete použít tytoHTML tags and attributes:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>