První dny ve Wellingtonu

WellingtonJelikož teprve začíná jaro, rozhodli jsme se přerušit cestování a zůstat nějaký čas někde na jednom místě a raději zalepit díru v rozpočtu nějakou prací. Jako ideální se nám z tohoho pohledu jevilo hlavní město. S nadějí jsme dorazili do Wellingtonu, kde jsem měl druhé kolo pohovoru na IT pozici.

Středa 16.10.2013 

První obrovský problém na který jsme narazili bylo placené parkování. Všude ve městě je to kolem $4 na hodinu. Na vzdálenějších místech je už zase problém najít volné místečko a když už někde jsou, je tam parkování omezeno jen pro rezidenty. Hledáním jsme strávili skoro hodinu, ale nakonec se nám podařilo najít místo asi 20min pěšky od centra na Barnard Street.

Do centra na The Terrace jsme dorazili s časovým předstihem a chvíli poseděli před budovou, než jsem nabral dost sil, abych vyrazil na pohovor. Ačkoliv jsem si při prvním kole v Aucklandu s ředitelem firmy pěkně popovídal nekonečné dvě hodiny, na druhém kole se moji angličtina nelíbila technickému manažerovi, který je společníkem firmy. A jelikož ředitel proti němu nechtěl jít, s lítostí mi oznámil, že se mnou nemohou dále spolupracovat. No co už, jejich škoda. Z prvního kola jsem měl rozhodně dobrý pocit, ale určitě se objeví i další příležitosti.

Mt Victoria LookoutOdpoledne jsme vyrazili k Patovi, kde jsme měli přes couchsurfing domluvené bydlení na několik dní. Bylo to jen kousek přes kopec v Crofton Downs, asi deset minut cesty autem z centra. Wellington je celkově dost kompaktní a všechno je tu relativně blízko. Jen z těch nejvzdálenějších čtvrtí jezdí autobus do centra více než 20 minut. Pat obývá obrovský dům s 5 ložnicemi, 2 obýváky, 2 koupelnami a 3 garážemi, takže pro nás bylo dost místa v jednom z obýváků.

Čtvrtek 17.10.2013

Čtvrteční ráno nás přivítalo nádherným slunečným počasím. Rozhodli jsme se proto vyrazit na vyhlídku na Mt. Victoria. Je odtud nádherný panoramatický výhled jak na centrum Wellingtonu s přístavem, tak na druhou stranu směrem k letišti a přilehlým čtvrtím. Dlouho jsme si užívali tohoto výhledu a studovali informační tabule. Na jedné z nich stálo, že ve Wellingtonu je za rok přibližně 170 dní, kdy vítr přesahuje rychlost 60km v hodině. Vítr zde totiž nabírá na síle a rychlosti v Cookově úžině.

Oriental BayPři cestě zpět nám napsal Pat, že se šel projít do Oriental Bay. Jelikož je to hned pod kopcem, zastavili jsme tam také. Cedule označuje kupónové parkování, ale první dvě hodiny jsou zdarma. Raději jsem se ptal dvou různých lidí, kteří mi to potvrdili. Sotva jsme zaparkovali, potkali jsme Pata, který šel zrovna kolem. Udělali jsme si pěknou procházku po pobřeží směrem k centru a zpět.

Pátek 18.10.2013

Na pátek jsem měl naplánované interview v agentuře Beyond. Jakmile jsem dorazil do desátého patra věže Fujitsu, vzpomněl jsem si, že nemám pas. Naštěstí jsem Marci potkal ještě dole (kafíčkovala si u Mekáče) a mohl si jej vzít. Pohovor trval necelou hodinu a vystřídali se u mě dvě slečny. Jedna je víc zaměřená na helpdesk, druhá pak na systémovou administraci ve firmách.

Ačkoliv jsem měl z jejich stránek seznam asi pěti pozic, kde hravě splňuji požadavky, údajně moje zkušenosti nejsou tak velké, aby mi daly vůbec šanci. Naproti tomu mě tlačily do pozice, kde nesplňuji snad ani 50% požadavků a náplň práce se mi taky nezdála. Proto jsem ji raději odmítl. Celkově z agentury Beyond nemám moc dobrý pocit. Navíc už při domlouvání pohovoru se mnou mluvili 3 různí lidé a každý mi slíbil poslat mail a ani jeden z nich žádný neposlal, dokud jsem je neurgoval.

Red Rocks

Odpoledne jsme pak potkali Čecha Jirku, který je na Zélandu už dva roky a taky pracuje v IT. I jemu trvalo přesvědčování potencionálních zaměstnavatelů skoro čtyři měsíce. Dali jsme si lehký oběd a Jirka se s námi podělil o cenné zkušenosti a popřál nám hodně štěstí. Myslel jsem si, že s 6 lety praxe to bude jednodušší, ale agentury hledají opravdu jen systémem „největší shody“. Takže to není úplně jako v Česku, kdy stačí splňovat cca 70% požadavků a pak se prodat u pohovoru, tady to musí být zpravidla 100%. Bohužel každému, kdo kdy pracoval v oboru musí být jasné, že nikdo nemůže být expert v 10 různých technologiích. Svět IT je tak rozsáhlý a jde tak rychle dopředu, že pokrýt vše prostě nejde.

Sobota 19.10.2013

Red Rocks Walkway

Bez přehánění by se dalo říct jeden z nejkrásnějších dnů na Zélandu. Pat vzal svoji Suzuki 4×4 a vzal nás k Red Rocks walkway. Zatímco většina návštěvníků cupitala přes kameny pěšky, my si dosyta užili off-roadového dobrodružství, které by jinak u některých zážitkových agentur stálo přes 100 dolarů na osobu. Po cestě jsme potkali Patovi známé, kteří nám darovali čerstvě uloveného humra (Crayfish) a nějakou rybu. Zmíněný humr by měl na trhu cenu asi 80-100 dolarů, takže to byl opravdu hodnotný dar.

Po několika kilometrech dovádění v divokém terénu, včetně několika přejezdů přes velké balvany jsme dorazili až k místu, kde je možné vidět tuleně ve volné přírodě. Byla to opravdu nádhera! Na skaliskách se jich odpolednímu sluníčku nastavovalo hned několik. Na horizontu jsme taky zahlédly obrysy Jižního Ostrova se zasněženými vrcholky.

Nedaleko se potápěli dva Maoři, kteří ve zdejších vodách hledali místní pochoutku jménem pauoa. Jedná se o živočicha, který vypadá jako půlka škeble a je přisátý na skále. Ostrým nožem se seškrábne, vykrojí z ulity a následně tepelně upraví. Opět k nám byli velice štědří a dostali jsme 5 takových lahůdek, každá něco přes 20cm na délku.

Crayfish

Zpět jsme jeli stejnou cestou a znovu si tak užili pohonu na všechna kola v písku a na kamenech. Šlo vidět, že Pat je zkušený řidič a v terénu je jako ryba ve vodě. Po cestě jsme se zastavili ještě na jedné vyhlídce a taky pomohli vytáhnout jedny mladé kluky, kteří sotva dostali auto, hned zapadli. Vzhledem k tomu, že to bylo na začátku cesty a jejich pohon 4×4 nefungoval, ani nechci domýšlet, jak dopadli někde dál, kde byl terén opravdu divoký.

Večer jsme pak ochutnali dobroty, co jsme dostali. Na humra jsem se hrozně moc těšil, ale jeho chuť mě příliš nezaujala. Obecně na mořské potvory moc nejsem. Čekal jsem, jak to dopadne s druhou mořskou potvorou. Ačkoliv na první pohled to při vaření vypadalo nechutně, přesto jsem to aspoň zkusil. Chutnalo to jako nějaký druh masa, ale protože jsem věděl, co to je, moc dobře se mi z toho nedělalo a tak jsem raději další sousta nechal jiným…

Jako vždy kompletní fotogalerie na http://jency.rajce.net

Přidat komentář

1 Komentáře.

  1. Martin Juráček

    Čus Honzo,
    piš dál, všechno to čtu. Moc mně to zajímá.
    Hodně štěstí při hledání práce.

    Martin Juráček

Přidat komentář


Upozornění - Můžete použít tytoHTML tags and attributes:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>