Půl roku hlavou dolů

Minulý čtvrtek tomu bylo přesně půl roku, co jsme vstoupili na půdu Nového Zélandu. Je to opravdu neskutečné, jak ten čas letí a člověk s tím vůbec nic nezmůže. Takže jak se nám tu po půlce našeho plánovaného pobytu vede, co nám vyšlo, co nevyšlo a jak se nám to tu vlastně líbí?

Jak už jsem zmiňoval v článku Hledání práce, původní plány jako cestování, práce v sadech a další vzaly brzy za své, když jsme zakotvili ve Wellingtonu a posléze dostali nabídku práce u Fujitsu. I přesto měl ten půlrok něco do sebe. Stihli jsme toho docela dost.

Jen tak namátkou: trochu toho procestovat, vidět neskutečnou přírodu, bojovat s nástrahami počasí, zažít zemětřesení, poznat místní kulturu, super lidi, ale i neskutečnou lidskou hloupost, zjistit, že získat nabídku práce a potažmo pracovní vízum není úplně procházka růžovým sadem, podstoupit riziko Drinking Fridays (firma sponzoruje sobotní pití po práci), volat záchranku uprostřed noci (nikoliv následkem Drinking Fridays; všechno v pohodě, žádný strach) a takhle by můj výčet mohl pokračovat. Ale hezky popořádku…

Ve Wellingtonu bydlíme už delší dobu s matkou a jejím 8 letým klukem. Stejně tak jako v práci máme tedy i doma příležitost komunikovat anglicky. Na zlepšení jazyka je to sice výborná věc, ale tím to asi tak hasne. Gina celý život pracuje jako chůva, počítač nemá a televizi zapíná asi na hodinu denně, takže ji chybí všeobecný přehled. Takže témat o kterých bychom se mohli bavit a které neskončí jejím typickým „I don’t know” moc není.  Čtvrť Melrose, kde bydlíme, má pro nás naprosto ideální polohu. Autobusem jsme ve městě za 15 minut, hned za kopcem je zase pláž. Občas si vyjdeme na vrchol kopce a pozorujeme vzlétat a přistávat letadla. Se zdejším větrem je přistávání jen pro opravdu zkušené piloty.

Auto nám šlape jako hodinky. Bohužel ho ve Wellingtonu příliš nevyužíváme. Všude ve městě se platí za parkování a dávat 15 dolarů denně se nám opravdu nechce. Ráno nás vždycky vezme Gina a zpátky to máme autobusem kousek. Na Snapper (což je něco jako Opencard, ale fungující) vyjde cesta jen na 1.63/os, protože jedeme jen jednu zónu. Vzhledem k tomu, že auto většinu času stojí nečinně na ulici, uvažujeme, že ho pošleme zase dál sloužit někomu jinému. Bohužel Wellington není moc ideální na prodej backpackerského auta, protože většina cestovatelů přilétá buď do Aucklandu, nebo do Christchurche.

Když už jsem u auta, tak musím zmínit situaci na zdejších silnicích. Ač se nám prve zdálo, jací jsou tu na cestách gentlemani, v hlavním městě je opak pravdou. Pravda, jezdí sice pomalu a bezpečně, ale málokdy vás pustí, když chcete změnit pruh, nebo odněkud vyjet. A nepouští ani autobusy! Potom to v některých úsecích vypadá velice vtipně, když jsou 3 pruhy přeplněné a čtvrtý je prázdný několik set metrů, protože se všichni bojí, že kdyby ho využili, už se zpátky nedostanou. Chtěl jsem přiložit obrázek z Google Maps, ale zrovna v úseku u Basin Reserve, kde je to nejvíce patrné jsou snímky pořízeny v době mimo špičku.

V práci se nám taky daří. Marcelka zapadla do kolektivu a je dobře, že ji posadili do jiné kanceláře. Otrkala se a angličtinu si náramně zlepšila. Jako vynikající nápad se nám jeví tzv. Drinking Fridays, kdy firma nakoupí několik balení piv, vína, lupínků a páteční večer tak patří volné zábavě a hraní kulečníku. Náš tým se většinou zúčastňuje v hojném počtu a tak máme možnost poznat kolegy i z druhé stránky.

Jelikož se nám zatím nepodařilo získat standardní pracovní víza, pořád máme v záloze plán B, čili cesta domů, nejlíp s poznáváním Austrálie a Thajska. Případný zájem ze strany zaměstnavatele ještě nemusí znamenat, že má člověk vyhráno. Ačkoliv Fujitsu inzerovalo jednu pozici, na kterou bych se i hodil, nakonec nemohli čekat měsíc, než bych si vyřešil vízum. Na aktuální vízum Working Holiday totiž nelze pracovat na permanentní pozici. A málokterá firma ten měsíc počká. Aktuálně se však začíná něco rýsovat a tak uvidíme, jestli další článek bude o patáliích se získáním víza. To totiž taky stojí spoustu námahy, času a peněz.

Naštěstí peníze tu nejsou ten rozhodující faktor. Ačkoliv věčně slyším od Giny nářky, jak se všechno zdražuje, životní úroveň je tu úplně někde jinde. Vždyť i ona ještě donedávna, jako matka samoživitelka, pracovala jen 3 dny v týdnu. A zcela v pohodě se s tím uživila. My sami utratíme za oba přibližně 500 dolarů na týden za všechno, což je něco málo víc, než minimum čisté minimální mzdy pro jednoho člověka.  Za tu naštěstí nepracujeme, tak ušetříme ještě nějakých pár dolarů navíc. To pak jde na umoření vstupních nákladů a neplánované cesty do Česka.

Novozélandský dolar, který jsme v průměru nakoupili za 15.75, navíc povyskočil na 17 korun. Věřím, že to je příjemná zpráva pro všechny, co teď chodí hlavou dolů a vydělávají dolary. Jen aby tam zůstal co nejdéle. Zrovna tento týden jsem převáděl peníze známým z NZ účtu do Česka a na NZforex, který jsem poprvé použil, musím pět jenom samou chválu. Peníze jsem měl na CZ účtu za 36 hodin. Teď mají nějakou akci na doporučení (voucher na $30 na Amazon), takže pokud někdo plánujete přesouvat peníze, dejte vědět, třeba nám to oběma něco hodí.

Na závěr bych si snad dovolil jen snad malou odbočku k novozélandské angličtině. Ta opravdu není tak hrozná, jak se o ni traduje. Člověk si jen musí zvyknout na trošku jiný přízvuk a pár nových slovíček. Co ale může být problém je angličtina maorská. To je úplně jiný level a kdo ji bezvadně rozumí, má můj respekt. Nedávno se po sociálních sítích rozšířila novozélandská reklama proti rychlé jízdě. Těch reklam proti pití, hulení a dalším nešvarům je mnohem víc, v některých hrají hlavní roli právě Maorové (proč asi?). Zrovna tyhle 2 se mi strašně líbí a jsou typickou ukázkou toho, jak jejich angličtina zní:

Přidat komentář

0 Komentáře.

Přidat komentář


Upozornění - Můžete použít tytoHTML tags and attributes:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>