Velikonoce v Hawke’s Bay

Te Mata PeakVelikonoční svátky znamenaly krásný prodloužený víkend. Kromě pondělí je tu totiž volno i na Velký pátek, takže jsme se rozhodovali, kam na těch pár dní vyrazit. Předpověď počasí ve Wellingtonu neslibovala nic úžasného a tak jsme vybrali Hawke’s Bay, která patří k nejslunečnějším oblastem Nového Zélandu.

Pátek jsme si nechali na odpočinek, vyřízení restů, domácích prací a nákupu. Z nákupu ale nebylo nic, protože Velký pátek je jeden z mála dní, kdy tu i velké supermarkety mají zavřeno. Skončili jsme teda s jídlem v krabičce na pláži v Lyall Bay, kde jsme pozorovali surfaře bojující s vlnami.

V sobotu ráno jsme se brzy sbalili a vyrazili směrem na Masterton a pak dále na severovýchod. Trasa z Wellingtonu do Hastings sice měří jen 300 km, ale s přejezdem přes hory mezi Hutt Valley a Featherstonem, zdejšími kopci a kopečky, prudkými zatáčkami, vesničkami na každém rohu a krátkými přestávkami nám zabrala skoro celý den. Po třetí hodině jsme konečně dorazili do města a pobrali pár letáků z místního infocentra. Přímo v Hastings toho zas tolik není a tak jsme vyrazili ještě kousek dál až do Napieru.

NapierNapier je město proslulé stylem Art Deco. V roce 1931 tu došlo k masivnímu zemětřesení (7.8 stupně Richterovy škály) a velká část města se proměnila v trosky. Díky této události bylo mnoho původních budov zbouráno a postaveno znovu právě ve stylu Art Deco. Velmi podobná událost se stala v roce 2011 ve městě Christchurch, které se z celé události ještě pořád vzpamatovává.

My nejprve zamířili na kopec Bluff Hill, z kterého je krásný pohled na celou Hawke’s Bay. Bohužel škaredé počasí jsme si z Wellingtonu přivezli s sebou a tak jsme na sluníčko mohli zapomenout. Překvapilo mě, že z kopce je výhled jen na jednu stranu a nikoliv na město. Potom jsme zamířili na procházku po Marine Parade. Tahle promenáda se táhne kolem pobřeží v délce několika kilometrů a spousta lidí ji tu využívá pro projížďku na kole, nebo jogging. Nikdo se tu však nekoupe, protože zdejší moře je dost zrádné. Počasí se trošku vylepšilo a dokonce bylo i relativně teplo, takže jsem to přežil v kraťasech a tričku. Na promenádě jsme potkali dva Čechy, kteří se v Napieru stavili na pár hodin a tak jsme si vyměnili pár poznatků o životě na NZ.

NapierNavečer jsme pak nakoupili v místím supermarketu, dotankovali a vyrazili do kempu. Kupodivu nejlevnější místo tu bylo pro pár za 34 dolarů, což bylo víc, než jsme byli zvyklí z našeho předešlého cestování, pokud tedy beru v potaz, že už je mimo sezónu.

V neděli nás už vítala krásná modrá obloha a my jsme si mohli dopřát snídani na Marine Parade. Po několika letech jsme si taky vyzkoušeli minigolf a musím přiznat, že jsem Marcelku podcenil a nakonec prohrál. Původně jsme chtěli vyrazit na mys Cape Kidnappers pozorovat kolonii Terejů, ale populární traktůrek, který tam jezdí, byl už plně obsazený a pěšky bychom ztratili celý den. Dali jsme proto přednost dvěma kratším výletům.

Hned na konci Marine Parade u Bluff Hillu je malá botanická zahrada s vodopádem, o kterém ví jen málo lidí. My na toto místo dostali tip od našeho spolupracovníka, který z Napieru pochází. No a odpoledne jsme potom vyrazili na nedaleký kopec Te Mata Peak. Jelikož se čas posunul přes poledne, využili jsme po cestě v Hastings místní pobočky Carl’s Junior, kde dělají nejlepší burgery na Zélandu a trochu se posilnili před další cestou.

Te Mata PeakNa vrchol Te Mata vede několik tras. Někteří jedou až nahoru autem, někteří zase zaparkují dole a udělají si procházku jedním z 5 různých okruhů. My zvolili asi 5km, který nám s převýšením měl zabrat něco přes 2 hodiny. Po pár minutách jsme vystoupali na první vyhlídku a mohli si užívat pohled do krajiny. Vůbec jsem nelitoval, že jsme zvolili tento výlet namísto Cape Kidnappers. Nahoře jsme se pak mohli kochat pohledem na všechny světové strany.

Naše další putování směřovalo na blízkou pláž Ocean Beach. Pořád jsme nějak doufali, že bychom se mohli v moři okoupat, ale obloha se zase zatáhla a voda byla dost ledová i na obyčejné brouzdání. Navečer jsme pak zajeli do kempu v Hastings, tentokráte dokonce za 38 dolarů. K dispozici však měli i vyhřívaný bazén, který byl dobrý jen do té doby, než měl člověk zase vylézt z vody do asi 15 stupňové zimy. Trošku mě zarazilo, že kemp nebyl skoro vůbec osvětlený, což v těchto „podzimních“ dnech, kdy už slunce zapadá kolem páté hodiny, nebylo moc příjemné.

TaumatawhakatangihangakoauauotamateaturipukakapikimaungahoronukupokaiwhenuakitanatahuVelikonoční pondělí jsme začali nákupem snídaně. Naštěstí nebylo zavřeno. Potom už jsme pomalu pokračovali zase směrem na Wellington. Tentokrát jsme ale ve vesnici Waipukurau sjeli z hlavní silnice a pokračovali vedlejší cestou k místu s nejdelším místopisným názvem na světě -  Taumatawhakatangihangakoau-auotamateaturipukakapikimaungahoronukupokaiwhenuakitanatahu.  Nejprve jsme se ale ještě zastavili na vcelku neznámé Porangahau beach a ověřili si, že teplota vody na koupání opravdu není. Pak už jsme pokračovali ke slavnému kopci. Bohužel kromě cedule dole pod kopcem na místě nic jiného není.

Na závěrečném úseku cesty jsme si zase užili přejezd z Featherstonu do Hutt Valley a k večeru dorazili domů. Vychutnali si ještě krvavý západ slunce a začali se psychicky připravovat na další pracovní týden.

Přidat komentář

0 Komentáře.

Přidat komentář


Upozornění - Můžete použít tytoHTML tags and attributes:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>