Výlety do okolí – Skyline Walkway, Castlepoint a Cape Palliser

Léto nám pomalu klepe na dveře a to opět znamená více příležitostí vyrazit na výlety do blízkého i vzdáleného okolí Wellingtonu. Paradoxně dnes, když píšu tento příspěvek, celé dopoledne propršelo. To by ale nebyl Nový Zéland, a především jeho hlavní město, aby se to zase během krátké chvíle odpoledne nezměnilo. Tentokrát k dobrému.

Když se tak podívám na seznam předchozích příspěvků, tak to skoro vypadá, jako bychom kromě handrkování s imigračním oddělením neměli čas na nic jiného. Naštěstí to tak není a každý víkend, když vyjde počasí, se snažíme někam vyrazit. I krátká zastávka na pláži dokáže neuvěřitelně dobít baterky. Poslední měsíc byl velmi slunečný, oproti dlouhodobému průměru jsme měli asi o 30 hodin slunečního svitu více a tak bylo příležitostí něco podniknout opravdu dost.

Skyline Walkway

Minulý víkend jsme vyrazili na Skyline Walkway. Tato trasa protíná všechny možné kopce v okolí Wellingtonu a nabízí překrásné výhledy jak na město, tak na druhou stranu Cookovy úžiny. Chtěl jsem ji zdolat už několikrát, ale vždycky z toho nějak sešlo. Těch míst, která jsme ve Wellingtonu neprošli, už moc nezbývá a tak jsme měli celkem jasno. V poslední době tu ve Wellingtonu máme skupinku Čechů, se kterou se občas vídáme, a tak se k nám přidala ještě Marcela s Ondrou.

Trasa vede ze čtvrti Karori do čtvrti Johnsoville nebo obráceně, my zvolili právě druhou variantu, která je trochu více do kopce, ale není to nic strašného. Ráno jsme se dopravili autobusem na nádraží a odtud pak vlakem asi 20 minut na konečnou do Johnsonville. Trochu nám trvalo, než jsme se zorientovali a našli tu správnou cestu, protože jsme se napojovali kousek jinde, díky mapám v telefonu jsme to však zvládli. Čekalo nás asi 5 hodin cesty a 12 až 15km pochodu. Různé zdroje uvádějí různé délky a tak vlastně ani nevím, kolik jsme ušli. Sice jsem chtěl celou trasu zaznamenávat na telefon, bohužel mi i při plném nabití vypověděla baterka službu v půlce cesty. Tenhle telefon by mě asi v divočině nezachránil.Wellington z Mt KaukauJohnsonvilleHned v úvodu nás čekalo stoupání na Mount Kaukau, nejvyšší bod celé trasy a taky jedno z největrnějších míst ve Wellingtonu. Celou cestu jsme šli víceméně zakrytí za hřebenem a tak nám ani nepřišlo, že by nějak moc foukalo. Nahoře jsme dali svačinku za odměnu a po pár fotkách zase pokračovali dál. Další úsek už tak krytý nebyl a tak nám místy komplikoval cestu dost silný vítr. Nic co by se nedalo zvládnout. Jsme tu, v největrnějším městě na světě, už nějaký ten pátek a tak jsem nahodil mikinu s kapucí a bylo.Skyline Walkway

Cestou jsme se snažili držet vyšlapané pěšinky a orientačních značek, kterých ale bylo pomálu a navíc občas trošku zmateně umístěné. Asi v polovině cesty jsme si nechali od jednoho procházejícího páru udělat společnou fotku. Stačila chvilka nepozornosti a místo fotky jsem honil čepici po kopcích. Proklatý vítr! Všichni jsme se dobře bavili a ani nás nenapadlo si tu ceduli, co se u ní fotíme, přečíst. Až asi po dalších 5 minutách jsme si říkali, že se nějak moc přibližujeme městu. No samozřejmě jsme na rozcestí měli zatočit.Skyline WalkwaySkyline Walkway

Na jednom z dalších kopců jsme rozbalili druhou část svačiny a zase na chvíli odpočinuli. Viditelnost byla parádní a tak jsme v dálce mohli pozorovat zasněžené vrcholky Jižního ostrova. Čekal nás poslední úsek cesty, který už toho moc nenabízel a tak jsme s očekáváním vyhlíželi konec. Na ten jsme si však museli počkat, protože jsme se opět ztratili. Skoro to vypadá, jako bychom byli úplně neschopní, ale když má člověk vyšlapané tři různé cestičky a žádnou značku, tak si může hodit leda tak korunou. Nakonec jsme metodou pokus/omyl správnou cestu našli a hodný pan autobusák nás zavezl zpátky domů. Je až neuvěřitelné, že nám celá túra od začátku do konce zabrala na minutu přesně 5 hodin, tak jak to psala příručka.

Castlepoint

První prosincový víkend nám předpověď taky přála a tak jsme mohli naplánovat další z řady výletů, které jsem chtěl už delší dobu podniknout. Tentokrát jsme se vydali na Castlepoint, mys s majákem na jihovýchodě Severního ostrova. Původně jsme se tam chtěli zastavit už v lednu při cestě z Cape Palliser, ale nakonec z toho sešlo. Nakonec jsme mohli být rádi, protože zrovna tenkrát tam udeřilo docela silné zemětřesení, které jsme cítili i ve Wellingtonu.

Tentokrát jsme naplánovali výlet ve větší skupince a mohli tak provést první pořádnou zatěžkávací zkoušku našeho nového auta. Nakonec nás jelo sedm a Estima se nezadýchala ani v těch největších kopcích. Tentokrát se k nám přidala Marcela s Honzou, Zuzka s Ondrou a Tereza. Vyrazili jsme krátce po desáté hodině, což bylo tak akorát, abychom byli fit po pátečním večírku Fujitsu.Bílý Kiwi

Cestu do Mastertonu jsme zvládli v pohodě, jen při přejezdu přes kopce za Wellingtonem jsem na chvíli zastavil, aby nám slabší jedinci (nebudu jmenovat) nepozvraceli auto. Naší první zastávkou byla rezervace Mount Bruce, kde chovají bílého ptáka kiwi. Klasický kiwi je hnědý a tento bílý je velká rarita, protože se nejedná o albína, ale o případ, kdy se spojily recesivní geny obou rodičů, které nesou genetickou informaci o bílé barvě peří. Vůbec mi nedošlo, že kiwi je noční pták, takže z focení moc nebylo, protože byla všude tma a místo osvětlovaly jen tlumená červená světla. Aspoň jsme se mohli pobavit nad jeho poskakováním a běháním. V rezervaci jsme ještě mohli pozorovat krmení obrovských úhořů a ptáka Kokako. Nevím, jestli ho to naučili místní, nebo to má od přírody, ale právě slovíčko kokako uměl říkat.Castlepoint

Pak už nás čekal hodinový přesun na Castlepoint. Z toho místa mám tak nějak trochu respekt, loni se tam totiž na Vánoce zabil jeden Čech, co tu na Zélandu nějakou dobu žil. Byly toho plné noviny.  Je tam hodně útesů a většinou fouká velmi silný vítr. Proto jsem Marci neustále opakoval, ať nechodí ke kraji. Původně jsme domluvili rozchod na hodinu a čtvrt, ani to však nestačilo. Po cestě zpět jsme následovali ostatní a vzali po skalách, ale pak se nám ztratili z dohledu a my nemohli najít místo kudy slézt. Vše se nám zdálo hrozně prudké a tak jsme se pro jistotu zase vrátili zpět na schody.Castlepoint

Po cestě zpět jsme chtěli udělat ještě nějakou další zastávku, ale už bylo skoro 6 hodin a všem nám kručelo břicho, tak jsme si odhlasovali zastávku na večeři v Mastertonu. V sobotu večer to tam vypadalo spíš jako ve městě duchů a po chvíli rozhodování mezi asijským a asijským bistrem jsme zvolili to asijské, které dělalo fish & chips. Za 7 dolarů jsme dostali 2 obrovské porce ryby a hranolky. Zpáteční cestu přes kopce jsme zvládli v pohodě i s plnými žaludky, mrkli z Ondrovi a Zuzce na jejich byt, dorazili domů a vyčerpaní padli do postele.Castlepoint

Cape Palliser a Putangirua Pinnacles

Cape Palliser je nejjižnější mys Severního ostrova. Musím přiznat, že už jsme tam byli v lednu tohoto roku, na zápisky však pořád nebyl čas, až jsem na ně časem úplně zapomněl. Tohle místo si ale zmínku rozhodně zaslouží. Takže jak se nám toho 19. ledna 2014 vedlo?

Jak už to tak bývá, v sobotu jsme si trošku pospali a nakonec vyrazili těsně před jedenáctou. Silnice do Mastertonu se vine přes místní kopce a nabízí nespočet krásných výhledů. A jak jsme pořád někde zastavovali a vlastně ani nijak nespěchali. To jsme ale ještě nevěděli, že posledních 30 kilometrů na Cape Palliser bude ještě hezčích. Celou dobu nás po levé straně provázely mohutné skály a pravé břehy omýval Tichý oceán.WairarapaWairarapaCape Palliser

K majáku jsme dorazili krátce před druhou hodinou, auto nechali na parkovišti a vydali se zdolávat posledních pár schodů. Už si nevzpomínám, kolik jich přesně bylo, ale tuším, že přes 250. Dole jsme se za ten výkon odměnili parádním hamburgerem. Celá oblast je známá hojným výskytem lachtanů a my měli možnost jednu rodinku i s mladými pozorovat. Byla to opravdu fascinující podívaná, však se mrkněte sami…

Putangirua Pinnacles

Naše cesta dál směřovala do místa zvaného Putangirua Pinnacles. Zdejší skály mají velmi netypický tvar a údajně se zde natáčely nějaké scény Pána prstenů. Už bych se na něj asi měl podívat. To mi tak připomíná, že jsme tu minulý týden měli premiéru Hobita. Někteří blázni čekali u vchodu už den předem. No nic. Celá trasa nám zabral asi hodinu a půl, a jelikož se den chýlil, vydali jsme se zase na cestu domů.

Přidat komentář

2 Komentáře.

  1. Drobna poznamka, nejsou to tuleni, ale lachtani, ad:
    http://www.hedvabnastezka.cz/zeme/australie/novy-zeland/6319-lachtan-nebo-tulen/

    Musel jsem to vygooglit, protoze kdyz jsme na Cape Palliser byli s pritelkyni, tak jsme se dohadovali zda je seal lachtan nebo tulen.

    Je to tam vskutku nadherny, byli jsme tam 2.1. letos a mohli jsme si oci vykoukat, nakone jsme i zakempili ve Ngawi jelikoz tam je freedomcamp.

Přidat komentář


Upozornění - Můžete použít tytoHTML tags and attributes:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>